Rozumím tomu, ale neumím to použít
„Rozumím tomu, ale když to mám použít, nejde to."
Tuhle větu slýchám od studentů často. A skoro vždycky za ní následuje: asi jsem hloupá, asi na to nemám. Jenže hloupostí to není. Většina lidí prostě neví, jak se učit. A pak to vzdají a myslí si, že chyba byla v nich.
Já jsem to taky dlouho nevěděla.
K tomuhle tématu jsem se dopracovala až na vysoké škole. Bylo mi jasné, že se všechny státnicové otázky z pedagogiky a psychologie nenaučím nazpaměť. Tak jsem se dostala k myšlenkovým mapám. Vypracovávat otázky do map mě bavilo a magisterské státnice jsem zvládla. A to jsem v té době už pracovala na plný úvazek jako manuální testerka v IT.
Naplno mě ale téma učení pohltilo, až když jsem začala učit já. Chtěla jsem pochopit, co se musí v hlavě stát, aby student věci nezapomněl a hlavně je uměl použít.
Jak se učím, když si připravuju nové téma
Nejdřív si napíšu, nebo spíš nadiktuju, všechno, co k tématu vím. A rovnou si píšu otázky, na které neznám odpověď. V té chvíli mám ještě mysl začátečníka. Vím, že když ty otázky napadly mě, napadnou i moje studenty.
Pak hledám odpovědi. Dřív v knihách nebo přes Google, dnes se ptám i AI. Ale co mi napíše, to si ověřuju. Například když jsem si nastudovávala Bloomovu taxonomii (žebříček, který popisuje hloubku učení), AI mi vypsala jednotlivé úrovně. Jenže v jiné konverzaci vypadaly trochu jinak. Že existuje novější verze, ve které jsou dvě úrovně prohozené, a proč, to jsem si musela dohledat sama.
Takhle jedu několik koleček: otázka, odpověď, ověření.
A nakonec si ověřím, že dané téma opravdu umím. Představím si, že ho vysvětluju úplnému začátečníkovi, a odpovídám na ty otázky ze začátku. Z hlavy, vlastními slovy. Kde zaváhám, tam je mezera, kterou potřebuju doplnit. Když to umím vysvětlit začátečníkovi, ovládám dané téma.
Znáte přísloví kdo neumí, ten učí? U mě platí obráceně. Nejlíp se něco naučím tak, že to učím.
Studenti mi občas píšou, že se mnou některé věci konečně pochopili. Není za tím talent. Jsou za tím ty otázky, které si píšu na začátku, dokud ještě myslím jako začátečník.
A tohle můžete použít i vy. Funguje to na cokoli, co se učíte:
- pište si otázky, na které neznáte odpověď
- odpovědi si vybavujte z hlavy
- vysvětlujte vlastními slovy (klidně jen na papír pro imaginárního začátečníka)
Tip: zeptejte se AI dvakrát
Když se dnes něco učíte, nejspíš se zeptáte i AI. To je v pořádku, sama to tak dělám. Jen neberte první odpověď jako hotovou věc. Zeptejte se na totéž ještě jednou, v nové konverzaci.
Přesně tak jsem odhalila ty dvě verze Bloomovy taxonomie. V jedné konverzaci vypadaly úrovně jinak než v druhé. AI mi neřekla, že existují dvě verze. Prozradilo ji až to, že si protiřečila.
Proč to funguje? AI neodpovídá z databáze faktů. Text pokaždé znovu skládá podle pravděpodobnosti. Co zná pevně, poskládá vždycky stejně. Zeptejte se na hlavní město Francie a dostanete Paříž i posté.
Ale když si domýšlí, pokaždé si domyslí něco trochu jiného. Na stejném principu vědci z Oxfordu postavili metodu, jak odhalovat vymyšlené odpovědi AI. Vyšlo to v časopise Nature v roce 2024. Stejně tak jsem to udělala já. Vzala jsem zmíněnou studii, dohledala si ji, vložila do NotebookLM a vyptala se na detaily. NotebookLM totiž vychází jen z dokumentu, který mu dáte. Teprve pak jsem ji použila v tomhle textu. Trvalo to pár minut.
Ale pozor. Tento trik funguje jen jedním směrem. Když se odpovědi liší, víte jistě, že si to musíte dohledat jinde. Když se shodují, nevíte nic. AI se totiž mohla naučit chybu a tu opakuje stejně spolehlivě jako pravdu.
Proto si u každé odpovědi položte otázku: co se stane, když to bude špatně? Když vám AI splete rok bitvy u kvízu, nic se neděje. Ale u termínu, do kdy máte něco podat na úřad, u léku, který dáváte dítěti, nebo u kroku, kterým se učíte něco nového, jděte k původnímu zdroji vždycky. I kdyby AI dvakrát odpověděla stejně.