Projekt humr

Tento Projekt humr je mou osobní cestou a dokumentací mého boje s rakovinou, a to primárně formou deníkových zápisků. Poskytuje nejen hlubší vhled do mé diagnózy, ale především pohled na to, jak se vyrovnávám s touto diagnózou. Jak se mi kompletně změnil život. Jak se vyrovnávám s myšlenkami na smrt. Ale především to, jak jsem se postupně rozhodla převzít zodpovědnost za své zdraví a tím se snad vyléčit.

Projekt je rozdělen na dvě hlavní části. První část tvoří tyto úvodní kapitoly, které slouží k popisu aktuálního stavu mé diagnózy a léčby. Díky tomu může kdokoliv, kdo mě zná i nezná, získat rychle představu, jak jsem momentálně na tom. Tedy alespoň po stránce onkologické.

Druhou část tvoří deníkové zápisky, které píšu téměř každý den a které budou postupně přibývat. Zde pak popisuji, jak se cítím, jaké změny jsem postupně zavedla do svého života. Čeho se bojím, co mi činí radost. Prostě celkově, jak se vypořádávám s touto situací.

1. Úvod

Kdo jsem a jak to celé začalo

Moje jméno je Lucie. Je mi 36 let. Mám tříletou holčičku a partnera, se kterým jsme již 13 let. Před narozením své dcery jsem pracovala jako programátorka.

Vždycky jsem chtěla učit ostatní (mám vystudovanou speciální pedagogiku). Asi i proto jsem na rodičovské dovolené začala natáčet YouTube videa na téma Python, programování, AI. Prostě jsem chtěla spojit vše, co mě baví.

Můj YT kanál

Po rodičovské dovolené, když jsem se měla postupně vrátit zpět do práce, jsem se rozhodla, že přejdu na volnou nohu.

Vytvořila jsem svůj kurz programování. Mým cílem bylo vytvořit kurz, který by obsahoval snad vše, co znám, a který pomůže lidem přejít do IT. A věřím, že se mi to povedlo.

Život se zdál být perfektní, měla jsem snad vše, co si člověk může přát. Jenže bohužel neskončilo ani první kolo mého kurzu a bylo mi oznámeno, že mám rakovinu prsu.

A v tomto bodě začíná můj deník níže. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem začala psát.

Diagnóza, vyšetření, léčba

Dne 7.6.2024 mi byla diagnostikována rakovina prsu, konkrétně smíšený karcinom s včasným nálezem 9 mm. Z větší části je karcinom lobulární - tzn. může se šířit v dlouhých řetězcích nebo paprscích, což znamená, že nádor může být rozptýlený a mít nejasné hranice.

Celkově nelze říci, že rakovina prsu znamená “bulku”. Může to být podlouhlý tvar. V případě lobulárního typu se rakovina může projevovat tím, že jedno prso začne být nápadně odlišné od druhého, zda se být pevnější, bradavka může měnit tvar. Momentálně bych řekla, že nejlepší je porovnávat prsa nejen pohmatu, ale i povzhledu. Liší se v něčem jedno od druhého? Běžte na ultrazvuk. Ne? Stejně na něj běžte.

K nálezu došlo pomocí ultrazvuku, potvrzení bylo pomocí biopsie. Poté proběhl ještě mamograf a magnetická rezonance hrudníku, což se dělá kvůli důkladnějšímu zjištění rozsahu onemocnění a identifikaci případných dalších ložisek nebo postižení lymfatických uzlin.

Magnetická rezonance hrudníku potvrdila hlavní ložisko o délce 10 mm. Ale také odhalila neložiskové rozptýlení, které zasahuje téměř všechny kvadranty prsu. Z toho důvodu bude potřeba vzít celý prs, ne jen nějakou jeho část.

Dále magnetická rezonance odhalila mírně zvětšenou uzlinu hned vedle pravého prsa. Zde čekám na výsledek. Pokud bude pozitivní, bude uzlina také odebrána během operace.

Metastáze nebyly nalezeny (rentgen hrudníku a ultrazvuk břicha).

Přechod z Prahy do Brna

Nutno podotknout, že rakovina mi byla diagnostikována v Praze. Zde mi byl proveden první ultrazvuk, biopsie prsu, magnetická rezonance.

V Praze mi byla proveden ultrazvuk 27.05.2024 a o několik hodin později i biopsie. Poté jsem čekala 11 dní na výsledek. Tedy do osudového dne 7.6.2024.

Zde je nutné podoknout, že není běžné, aby biopsie proběhla ve stejný den jako ultrazvuk. Měla jsem štěstí na doktora a sestřičku. Možná pomohlo i to, že jsem z Brna. Tedy, že jsem jela takovu dálku na ultrazvuk (v Brně bych totiž musela čekat na ultrazvuk déle, tak jsem si udělala výlet).

Další týden, tedy 11. a 12.6. proběhla mamografie a magnetická rezonance hrudníku.

Jelikož jsem z Brna a chci se léčit v MOU, zařídila jsem si přechod. A nebylo to nijak komplikované.

Zavolala jsem do MOU. Ti mi dali termín na 21.6.2024. Myšleno schůzka s onkologem, který měl navrhnout léčbu, popřípadě další nezbytná vyšetření.

V Praze jsem oznámila, že se chci léčit v Brně. Pan doktor mi na email poslal výsledky vyšetření a faxem pak poslali snímky ze všech vyšetření přímo do MOU.

Pokud chcete přejít do MOU (jedno z nejprestižnějších onkologických center v Evropě), nemusíte být z Brna, můžete se jednoduše objednat, více informací zde: https://www.mou.cz/konziliarni-ambulance/t1565.

Jinak řečeno máte nárok na přechod do jiné nemocnice/ústavu.

Léčba v MOU

Informace, které mám ke dni 5.7.2024 (budu aktualizovat):

Jsem pacientkou Masarykova onkologického ústavu (MOU) v Brně. Pokud si chcete přečíst podrobněji o mém prvním dni v MOU, tak se jedná o zápis ze dne 21.6.

22.7. mě čeká operace, v rámci které mi vezmou pravé prso. K hospitalizaci nastoupím den předem.

Pokud proběhne vše v pořádku, budu propuštěna následujícího dne po operaci.

Před operací mě čeká ještě několik předoperačních vyšetření (krev, EKG, moč atd.)

Zde bych na základě poznámky od Lucky Tvrdíkové (které děkuji za takovou zpětnou vazbu) ráda doplnila, že v mém případě, byl průběh (od diagnozy po stanovení datumu operace) docela rychlý, ale nemusí tomu tak být vždy. Proto berte prosím ty moje termíny pouze jako orientační.

Další léčba bude naplánována po operaci. Záleží na skutečném rozsahu nádoru, který bude znám právě až po operaci.

S jistotou mohu říci, že mě čeká hormonální terapie, která probíhá několik let, ale není nijak náročná.

Přečtěte si o možnostech léčby rakoviny, dnes je opravdu více možností než chemoterapie (vždy ovšem záleží na typu rakoviny): https://www.mou.cz/lecebne-metody/t1437.

Moje strategie léčby

Samozřejmě, že se chci léčit pod dohledem doktorů, postupovat podle stanovené léčby v MOU.

Jenže jak jsem zjistila z mnoha odborné literatury, i já mohu přispět ke své léčbě.

Den, kdy mi plně došlo, že i já můžu ovlivnit průběh své léčby: zápis ze dne 24.6.

Pokud změním svůj životní styl, můžu alespoň minimálně přispět k úplnému vyléčení (nebo si výrazně prodloužit život, pokud by to nebylo možné), můžu zmírnit negativní dopady některých typů léčby (například chemoterapie) a také snížit možnost recidivy. A asi to nejdůležitější: cítit se po psychické stránce co nejlépe to půjde.

Následující body mé strategie nevznikaly hned, ale postupně. Detailněji je pak popisuji právě v deníkových záznamech. I to, jak se mi daří či nedaří jednotlivé body naplňovat.

Tedy i tyto strategie se budou postupně aktualizovat.

1. Převzetí odpovědnosti za mé zdraví

- Komplexní změna životního stylu

- Studium odborné literatury + ověřování si informací!! (nejen na internetu je tolik blbostí kolem rakoviny)

- Pochopení, jak imunita funguje

- Tip na knihu: Zázračná imunita

2. Změna jídelníčku

- Pryč veškerý přidaný cukr a zpracované potraviny bez živin

- Většinu jídelníčku tvoří zelenina různého druhu

- Bílkoviny (vejce, ryby jako divoký losos a sardinky, kuřecí maso)

- Semínka, ořechy a luštěniny

- Kefír a řecký jogurt, sem tam tvrdé sýry

- Omezení kávy (momentálně jedno denně), místo toho zelený čaj

- Bylinky a koření (kurkuma, zázvor)

- Přestala jsem chodit na nákupy, objednávám skrz Rohlík

- Tip na knihu: Jak utéct rakovině

3. Více pohybu během dne

- Běh a procházky

- Tanec

- Jóga (tip na aplikaci: Headspace)

4. Změna harmonogramu dne

- Zpomalit den, snažit se nespěchat

- Trávit co nejvíce času v přírodě/s výhledem na zeleň

- Méně pracovat

- Chodit dříve spát

5. Meditace a mindfulness, snížení stresu

- Odpoutat se od věčného přemýšlení

- Správně dýchat

- Naučit se užívat dne, být teď a tady

- Snižovat každodenní stres

- Tip na aplikaci: Headspace

- Tip na knihu: Zhluboka se nadechněte

6. Psaní o svých každodenních pocitech/myšlenkách

- Dostat z hlavy, co mě trápí

- Sledovat průběh mojí nemoci/mých pocitů

- Pomoci ostatním

7. Pozitivní emoce

- Snažit se do svého dne dostat co nejvíce smíchu a radosti z maličkostí

- Pomáhat/rozesmávat ostatní

- Nechat si pomoci od ostatních

8. Víra v samu sebe

- Jsem silná, tohle zvládnu

9. Vydatný spánek

- Spát minimálně 7 hodin denně

- Rutina před spaním (jóga, meditace, čtení)

- Bohužel tohle se mi zatím moc nedaří

Knihy/aplikace

Aplikace nebo přečtené knihy, které souvisí více či méně s mou strategií:

- Meditační kurz Coping with Cancer na Headspace

- Zázračná imunita (Matt Richtel)

- Nejste bezmocní (Kelly A. Turner), pozn. nezapomenout na kritický úsudek

- Zhluboka se nadechněte (Elissa Epel) - kniha o zvládání stresu, asi jedna z nejužitečnějších knih, kterou jsem četla

- Jak utéct rakovině (Torp Oyvind)

Momentálně čtu (souvisí více či méně s mou strategií):

- Stvořeni k pohybu (Juliet Starrett, Kelly Starrett)

- Život samá pohroma (Jon Kabat-Zinn) - kniha o mindfulness

- Obsahují davy (Ed Yong) - kniha o mikrobech v nás

- Geniální potraviny (Max Lugavere)

- The metabolic approach to cancer (Nasha Winters)

Většinu z výše uvedených knih vydalo nakladatelství Melvil.

Proč tohle sdílím veřejně

Zaprvé: Upřímně mi není příjemné pořád opakovat, jaká je moje diagnóza, kdy a jak se budu léčit. Už mi ani tak nevadí mluvit o rakovině, nějak jsem se s tím prostě smířila. Ale stejně bych raději mluvila o normálních věcech. Na druhou stranu chápu, že mé nejbližší a známé zajímá, jak na tom jsem. Takhle si o tom můžou přečíst.

Zadruhé: Věřím, že některé mé tipy mohou pomoci někomu dalšímu s rakovinou. Prostě jak se s tím alespoň trochu vypořádat. Protože je to kurva těžké. A to jsem na úplném začátku.

Zatřetí: Podle mě zjištění, že má váš blízký rakovinu, je taky neuvěřitelně bolestivé. Chcete pomoci, ale nevíte jak. Nevíte, co daný člověk cítí. A právě po přečtení těchto mých zápisků, kdy píšu to, co cítím, co dělám, se můžete alespoň trochu vcítit do člověka s právě zjištěnou rakovinou.

Začtvrté: Moje dvě kamarádky mi psaly, že by určitě ocenily takového průvodce. Jakože co člověka všechno čeká, když zjistí, že má rakovinu. Té nejistoty už je tak dost a tohle může být alespoň malé světýlko v tak tmavé místnosti.

Zapáté: Proč ne? Vlastně mě nenapadá moc důvodů, proč to neudělat. Jakože mi lidé uvidí do hlavy? No, jsem z toho krapet nervózní, ale věřím, že tento projekt může pomoci někomu dalšímu, takže to stojí za to.

Jak mi můžete pomoci/ udělat mi radost

Můj e-mail: lenertova.lucie@gmail.com

- Pokud jste žena do 45 let, zaplaťte si sama ultrazvuk prsou (cca 700 Kč), budu ráda pokud mi o tom napíšete na e-mail

Většina pojišťoven proplácí. Například moje ČPZP 500 Kč zpět. (doplnění od Lucie Tvrdíkové)

- Přečtěte si o prevenci rakoviny, zkuste udělat alespoň jednu malou změnu ve svém životním stylu, viz https://www.mou.cz/jak-predchazet-br-rakovine/t1291, budu ráda pokud mi o tom napíšete na e-mail

- Pošlete odkaz na tento projekt někomu, kdo má rakovinu a neví, jak se s tím vypořádat

- Nejednejte se mnou jako bych umírala (takové ty soucitné pohledy)

- Pokud se na něco chcete zeptat, zeptejte se. Nebojte se, že byste mi tak rakovinu připomněli. Ono ta informace se mnou pořád je, ale už ji vnímám jinak. Na druhou stranu je fajn se bavit i o jiných věcech.

- Neříkejte přede mnou, kolik vašich známých umřelo na rakovinu (to zrovna na náladě nepřidá)

- Napište mi tipy na zajímavé výlety či kavárny v Brně a blízkém okolí (vzhledem k množství vyšetření a blížící se léčbě se momentálně nechystám nikam dál, ale to nevadí, vždyť Brno je tak úžasné místo)

- Nebráním se jakékoliv pomoci s tímto projektem (samostatné webovky, logo, nebo nápady na doplnění informací), napište mi na e-mail

Co bude s mou prací (Python kurz, YouTube videa) ?

YouTube videa a měsíční newsletter, obě na téma Python, AI, programování, jsem momentálně pozastavila. Chtěla bych se k tomu vrátit po skončení léčby. Na druhou stranu nevím, jak se v té době budu cítit, jaké věci mi budou dávat smysl. Proto momentálně nic neslibuji.

Slíbit můžu to, že vás jednou za čas budu informovat formou svého newslettru.

Co se týče 2. kola mého kurzu, který má začít v září - momentálně počítám s tím, že bude. Většina materiálů je formou videí. Studenti se mohou radit s AI asistentem, mít dotazy v rámci junior.guru komunity. Tudíž většina kurzu není závislá na mně. Výjimkou jsou pouze pravidelné workshopy, které budou probíhat jednou týdně na dvě hodiny. Jelikož se jedná o večer, nepředpokládám tedy, že bych v tu dobu musela být na nějaké léčbě v MOU. Samozřejmě se může stát cokoliv.

Popis kurzu: https://www.dokazesprogramovat.cz/courses/python-kurz-2

Pokud by se situace změnila, samozřejmě bych vás, mé studenty, dostatečně dopředu informovala. Ale momentálně nevidím důvod, proč by kurz nebyl.

Strávila jsem přípravou videí a materiálů stovky, spíše tisíce hodin, tak by byla škoda kurz neudělat. Zvlášť když nyní na to nejsem úplně sama. Mám domluvenou spolupráci s Honzou Javorkem (komunita junior.guru) a s Luckou Tvrdíkovou (modul na Příprava na IT pohovor). A AI asistent pro studenty by mohl být také velkou výpomocí.

Každopádně pokud se chcete z kurzu odhlásit, napište mi na e-mail. Naprosto to chápu.


2. Deník

7.6.2024

Dne 7.6.2024 v 7:10 ráno se mi změnil život. Byla mi diagnostikována rakovina prsu. 9 mm včasný nález. Zpětně jsem překvapená, jak jsem dokázala udržet chladnou hlavu a zeptat se pana doktora Bárty alespoň na pár informací ohledně toho, o jaký nádor se jedná.

Na tuto informaci jsem čekala několik dní a již jsem díky ChatGPT měla trošku nastudováno pro případ, kdyby se opravdu o rakovinu jednalo.

Na papíru ohledně biopsie jsem totiž měla napsáno 4a. Samozřejmě jsem si po výsledku biopsie ofotila dokument, vložila jej do ChatGPT a nechala si přeložit "hatmatilku" do mnou srozumitelného jazyka.

Zjistila jsem, že 4a znamená, že malý nález na mléčné žláze je z 2 až 9 % karcinom, tedy že se jedná o zhoubný nádor

Zpráva z ultrazvuku. Ten den mi byla provedena i biopsie. Poté jsem čekala 11 dní na osudový telefonát

Je mi 36 let. V mém věku je necelá 2% šance, že dostanu rakovinu.

Jelikož mám tříletou holčičku, pohybu mám s ní dostatečně. Cvičím jógu téměř každý večer. Jsem zdravá celý život, nejsem na nic alergická, neléčila jsem se s ničím vážným, bezproblémový porod, kojila jsem dlouho (dva roky).

Michal řekl, že může statisticky říci, že humus (pomazánka z cizrny) způsobuje rakovinu. Má totiž dost černý smysl pro humor a já mám prostě ráda humus.

Nemám ráda smažená jídla. Sem tam si dám pizzu nebo hamburger. Ano, mám ráda kafe a večer skleničku bílého. A sem tam, když jdu dvakrát do měsíce ven někam do hospody, tak si ubalím cigaretu.

Tímto jsem si tedy rakovinu zasloužila?

Říkám si, že mám vlastně štěstí, že se to našlo brzo. Ale já toho vlastně moc nevím. Ještě mě čeká několik vyšetření, jako magnetická rezonance, aby se zjistilo, zda ten 9 mm nález byl jediný.

Ono totiž ani na ultrazvuku ten nález nešel téměř vidět, proto ten pojem včasný. Pokud vše půjde dobře, mám velkou naději na uzdravení.

Jenže statistika už mě jednou zklamala. Ale na víru se rozhodně nedám. Jediné, v co věřím, je, že člověk, pokud si něco zamane, dokáže cokoliv.

Pár věcí už jsem v životě dokázala a nějaká rakovina mě rozhodně neporazí. Tedy snažím se tímto přesvědčit samu sebe, protože jediné, na co dokážu myslet, je, že neuvidím Natálku vyrůstat.

Programování mě naučilo jednu věc. Že každý problém se dá vyřešit. Díky tomu, že si rozdělíte problém na několik menších částí, můžete vyřešit cokoliv. A rakovina je problém.

Proto já tento problém nazývám jako Projekt humr, který postupně vyřeším, ať to stojí, co to stojí.

A proč projekt humr? Byl to nápad přítele. Prý někteří lidé pojmenovávají svůj nádor. Třeba po lidech, kteří jim v životě ublížili. On by ho pojmenoval jako Nina. Jenže já asi nemám nikoho takového. Neříkám, že mi lidé v životě neublížili, to ano, a hodně. Ale nechci spojovat minulost s něčím, co je dnes. Proto projekt humr.

Dalším důvodem je, že nechci říkat pojem rakovina kolem Natálky.

No a každý projekt má nějaké časové omezení a několik podproblémů, které řeší. Časové omezení je jasné, rakovina je pryč. A teď k jednotlivým krokům. Krok jedna:

Přestanu se obviňovat.

Říkám si, že jsem měla jít na ultrazvuk dřív, že jsem několik měsíců cítila, že mám tak divně ztvrdlou část spodního prsa. Říkala jsem si, že to je normální, že to není žádná tvrdá bulka. Totiž při kojení jsem takto ztvrdlá prsa měla běžně.

Rakovina, kterou mám, je z větší části lobulární. U tohoto typu se nádorové buňky mohou šířit v dlouhých řetězcích nebo paprscích, což znamená, že nádor může být rozptýlený a mít nejasné hranice.

Proto prvně pan doktor na ultrazvuku nic neviděl. Žádnou bulku. Musela jsem ho navést, a až po delším zkoumání právě narazil na ten zmíněný nepravidelný tvar o velikosti cca 9 mm, u něhož biopsie potvrdila, že je maligní nádor.

U tohoto typu rakoviny více prozradí až magnetická rezonance, na kterou jsem objednaná za pět dní.

Takže i když bych šla dřív, možná by na nic nenarazil i po delším zkoumání. Možná bych se nechala uchlácholit a dál to neřešila. Možná by se ale také na rakovinu přišlo dřív. Možná...

A to je ten důvod, proč se musím přestat obviňovat. Protože možná tak, možná onak...

Podle MOU (Masarykův onkologický ústav):

Počet žen ve věku 35-39 let s nově zjištěným zhoubným nádorem ročně v ČR je 658.

A já jsem mezi nimi.

Dostat rakovinu v mém věku je prostě smůla. Ale nikdo neříká, že s tím nemůžu nic dělat.

8.6.2024

V noci jsem nemohla spát. Snažila jsem se číst, protože to mě většinou uspí. Ale stejně to nepomohlo.

Nejhorší jsou rána, kdy v hlavě jako první věc vyskočí slovo rakovina. Když jsem čekala na výsledky biopsie, téměř jsem nedokázala myslet na nic jiného. Přeji si, aby to celé byl zlý sen, který se mi v noci zdál.

Je sobota ráno a já sedím na terase s kafem a píšu tento deník. Opět u toho brečím. Nechci brečet, už jsem se toho za poslední dva týdny nabrečela dost.

Bojím se smrti. Vím, že bych neměla přehánět. Jedná se přeci o malý nádor. Teda snad. Ten ultrazvuk totiž nemusí odhalit úplně vše. Musím tedy na magnetickou rezonanci.

Čekání je na té situaci asi ta nejhorší věc. Poslední týden jsem měla úplně sevřený žaludek. Bála jsem se nejen diagnózy, ale také toho, kdy zavolají. Co když zavolají, když budu venku s Natálkou? Takovou informaci člověk těžko zpracuje, když je s dítětem, které se neumí na minutu zastavit na hřišti.

Takže opět čekám. Ale nyní už mám nějaké informace. V informacích je síla. Vím, že mám rakovinu. Vím, že jsem udělala dobře, když jsem šla na gynekologii a nechala si napsat žádanku na ultrazvuk.

Vím, že mám smíšený typ rakoviny. Lobulárního (85 %) a duktálního (15 %) karcinomu. Což mi moc neprozradí. Jedná se spíše o místo, kde se nádor v prsu tvoří.

Právě na ten lobulární se přichází často velmi pozdě, protože je spíše paprskovitého tvaru. Hold to není taková ta tvrdá kulatá bulka, o které nás všichni varovali. Jak jsem si řekla včera, už se nebudu obviňovat. Je dobře, že se snad "včas" nádor našel.

Celkově mi hodně pomáhá psát. Už při čekání na výsledky jsem si začala psát deník, jenže ručně. Říkala jsem si, že digitálně to bude lepší. Třeba to někomu dám později přečíst. Možná abych nemusela vysvětlovat, co že mi to vlastně je. Protože pak bych u toho začala brečet.

"Pokud chceš vědět víc, tak si přečti mé záznamy k Projektu Humr..." LOL. Zní to asi absurdně, ale proč ne.

Také pomáhá mluvit, tedy zatím to krom lékařů, ví jen Michal. A ten umí dobře poslouchat. A také má takový černý smysl pro humor, který mi dříve připadal trochu morbidní. Momentálně to moc pomáhá, protože mě to fakt donutí se smát.

Říkám, a to ti nevadí, že mi třeba vezmou obě prsa? - "Nevadí, zaplatíme nová, lepší. Jej."

Říkám, jestli umřu, to si budeš muset najít nějakou novou, co ti pomůže s Natálkou. - "Vůbec, ještě taky onemocní... Víš, jak jsou rakve drahý?"

Přijde mi, že mě toho v blízké době čeká tolik. A to i v případě, že prognóza bude příznivá. A jak učím Natálku: ber to jedno po druhém.

Někdy se věci můžou zdát neřešitelné, mimo naše možnosti. Ale většinou to tak není. Je důležité myslet proaktivně a řešit jednu věc za druhou.

Prvně si zkusím sepsat, co nyní můžu udělat v rámci svého projektu.

- užít si tento víkend (dnes je opravdu krásně a příští týden bude náročný)

- v pondělí zavolat do MOU a zjistit, zda by byl možný přechod do Brna (biopsii mi totiž dělali v Praze, jenže dojíždět na ozařování či chemoterapii z Brna by bylo moc)

- úterý - připravit si seznam otázek na onkologa (pojedu do Prahy)

- středa - psychicky se připravit na MRI a co odhalí dalšího (pojedu do Prahy)

- momentálně odsunout některé pracovní projekty, které nejsou tak důležité

- snažit se co nejvíce posilovat imunitní systém (tím rakovinu neporazím, ale něco dělat musím)

Samozřejmě toho bude mnohem více, ale řekla bych, že to se bude odvíjet od toho, co se zjistí příští týden.

První věc, kterou vyřeším, je práce. V Notinu a Engetu následujících pár měsíců učit nebudu.

Asi bude nejlepší, pokud na nějaký čas přestanu tvořit YouTube videa a newsletter. Tyto aktivity mi totiž zabírají asi 30 hodin měsíčně. Sice mě to moc baví, ale téměř nic nevydělává a já teď musím myslet co nejvíce prakticky. I když mě to mrzí. A moc.

Mám/měla jsem tolik nápadů. Chtěla jsem začít dělat více videí určená pro lidi, kteří se chtějí při práci učit něco nového. Nejen Python. Takže videa na téma učení, poznámek, různých nástrojů. Tak snad se k tomu za pár měsíců vrátím.

To, co mě momentálně primárně živí a nejvíce baví, je můj Python a AI kurz. Předpokládám, že ten v pohodě zvládnu. Jelikož mám většinu formou videí, různých dodatečných materiálů. Takže bude stačit pracovat pár hodin týdně. A pokud půjde vše dobře, předpokládám, že v září bych mohla být ready (pokud se to dá v této situaci říct).

Upřímně si nejsem jistá, zda mám na něco nárok jako OSVČ. Sice platím nemalé měsíční částky na zdravotním a sociálním (momentálně cca 8 000 Kč měsíčně), ale co z toho. To je fuk, stejně bych chtěla pracovat. Když se ponořím do práce, rakovina jakoby alespoň na chvíli zmizela z mé hlavy.

9.6.2024

Je krásné nedělní dopoledne a já opět sedím na terase a píšu. Řečkovice jsou nádherná oblast. Mám výhled na lesy a na oblohu. Dříve jsem tady moc nechtěla pracovat, abych se tím výhledem nerozptylovala, ale teď mě to nesmírně uklidňuje.

Celkově se cítím o něco klidnější. Výhoda rakoviny je, že přeci můžu zpomalit, ne? A nikdo mi nemůže říct ani zbla. Že můžu být trochu sobecká a více si užívat každého dne.

Michal šel s Natálkou na zahradu za babičkou, takže mám pár hodin pro sebe. Chtěla bych i trochu pracovat.

Momentálně dodělávám pátý modul mého kurzu. Který se týká toho, jak vytvořit vlastní projekt, jak přijít na dobrý nápad, jak plánovat atd. To mě dost baví, protože jsem takový organizační typ.

Celkově jsem ze svojí práce nadšená. Trvalo to několik let, než jsem se dostala tam, kde jsem. A hrozně mě mrzí, že když jsem tam, kde jsem podle mého názoru měla vždy být (učit a vytvářet vzdělávací obsah), tak přijde rakovina.

Ale opět jsem tam, kde jsem nechtěla být. Musím se přestat litovat. Mohla bych na tom být mnohem hůře. Jak správně podotkl Michal: "Buď ráda, že nemáš roztroušenou sklerózu, s tím neuděláš nic a ještě se o tebe musejí všichni starat." Také jsem skrz poslouchání podcastu Smysl pro tumor narazila na českou organizaci FuckCancer. A tam jsem narazila na mnohem mladší lidi, na lidi, kteří mají mnohem horší diagnózu než já.

Snažím se být co největší optimista. Mám úžasný život. Bydlím v nádherném městě, mám práci, která mě naplňuje, nejlepšího přítele a dceru, která mě neustále rozesmívá. A třeba je rakovina jen taková drobná překážka, díky které si budu vážit života ještě více.

Zatím o mé diagnóze ví kromě Michala akorát Kača a Sigi. Ale mám v plánu dnes zavolat mamce. Původně jsem s tím chtěla počkat, až si budu jistá, že se jedná opravdu jen o jeden včasný nález, nic dalšího, jenže potřebuju se zeptat na rodinnou anamnézu, předpokládám, že se mě na to budou ptát.

Matně si vzpomínám, že dědeček umřel na rakovinu prostaty, jenže to bylo, když jsem byla dítě. Takže se chci ujistit. Bohužel ale neznám polovinu své rodiny. Můj biologický otec opustil mou mamku, když mě čekala. Ale co vím, umřel také na rakovinu. Na rakovinu žaludku. Předpokládám, že tyto dvě nemoci nesouvisí s tou mojí. Ale asi bych se měla ujistit, už jen kvůli Natálce.

I můj nevlastní otec, se kterým jsem vyrůstala, umřel nedávno na rakovinu jícnu (nikdy nekouřil!). Bohužel na tu se přichází často velmi pozdě, není moc typická a nemá moc příznaků. Takže vlastně umřel na metastáze.

Proto jsem mamce nechtěla volat, dokud si nebudu jistá, že se jedná opravdu o jeden malý nádor. Umřel jí tatínek a manžel. Před pár lety jí umřela i mladší sestra (tam není znám důvod).

Prostě zavolat jí musím.

10.6.2024

Můj černý pasažér se včera po obědě probudil a nenechal mě být. Nepomohla procházka, meditace, nic. V noci jsem spala asi tři hodiny.

Pokud bych si měla vést skóre, řekla bych, že temná hmota vede 2:1. Od pátku, co mi byl zavolán výsledek biopsie, pohltila dva dny ze tří.

Zavolat mamce jsem nedokázala, prostě na to nemám sílu. Počkám, až budu mít více informací, což by mělo být v řádu dní.

Ale mám dobrou zprávu. Na příští středu mám domluvený termín v Brně v onkologickém ústavu. Měla bych mít sebou nejlépe všechny výsledky. Podívá se na ně jejich onkolog a pokud vše půjde dobře, domluví se i termín operace.

Jenže ještě mě čeká v Praze mamograf a magnetická rezonance hrudníku. Doufám, že budu dnes v noci spát, jinak zítřek nedám.

Musíme v šest ráno předat Natálku babičce, jet na vlak do Prahy. Tam mluvit s jejich onkologem. Možná stihnu mamograf a co nejdříve zpátky, protože od šesti do devíti učím.

A ve středu znovu do Prahy na magnetickou rezonanci.

Hrozně ráda jezdím vlakem. Dobře se mi pracuje ve vlaku. Ale tahle trasa je, abych byla slušná, vždycky plná lidí. Takže najít slušná místa, i v RegioJetu, je trochu pain.

Zkusím chvíli pracovat, než poběžím pro Natálku do školky. Mám trochu lepší náladu díky tomu rychlému objednání do Brna, tak toho chci využít. Posledních pár dní se mi nepodařilo nic udělat, tak snad se mi z těch dvou hodin podaří něco smysluplného vytvořit.

JO, a začala jsem se dívat na seriál Smysl pro tumor. To mi trochu zvedlo náladu. Což zní trošku morbidně. Spíš jde o to, že se necítím tak sama, když vidím někoho, kdo prožívá něco podobného jako já.

11.6.2024

Jedeme s Míšou do Prahy. Mám úplně stažené břicho. Doufám, že mi onkolog opravdu potvrdí, že se jedná o včasný nález a že se nejedná o žádný agresivní typ.

Začínám být naštvaná na naše zdravotnictví. Ano, ženy od 45 let mají nárok na mamograf co dva roky. Jenže co ženy před tímto věkem? Nedává nám tato kontrola jen takový falešný pocit bezpečí? Jakože je mi 36, jsem moc mladá, v rodině to nemám, tak jsem v cajku...

Pořád se nám říká, jak je důležité samovyšetření. Ale upřímně, já jsem stejně pořádně nikdy nevěděla, co mám hledat. Co je to bulka? Představovala jsem si nějakou tvrdou kuličku. Jenže tak to být nemusí, já mám kvůli svému typu jen takovou vyvýšeninu, jako bych měla pod kůží modřinu. Žádné další příznaky nemám.

Kontroly by měl provádět gynekolog, ale nevzpomínám si, kdy naposled mě na gynekologii takto kontrolovali.

Jedeme z Prahy. Dobrá zpráva je, že jsme mého temného pasažéra odhalili včas.

Podle výsledku biopsie a podle onkoložky je dobrou zprávou, že jelikož je smíšený, jen jedna jeho malá část je velmi agresivní. Jedná se o tu 15% část.

Závěr histologie. Popis mého karcinomu.

No, i když nevím, jestli je to dobrá zpráva. Protože ta většinová část (lobulární) prý může vytvářet další ložiska. Ta už je sice takový chcípak, neporoste moc rychle, ale zase kvůli tomu můžu mít v prsu temného pasažéra mladšího. Což asi bude i můj případ, protože jsem byla ještě na mamografu a ve výstupu jsem měla napsáno, že k dalším ložiskům se vyjádří až po magnetické rezonanci.Co to znamená v praxi?

Mamografie toho moc nesdělila. Tento typ vyšetření se využívá primárně u žen starších 45 let.

Podle onkoložky, pokud bude těch ložisek více, nejspíš se pro jistotu odstraní celé prso. Pokud ne, mělo by stačit pouze odstranění toho jednoho nádoru. Ale upřímně už jsem zvažovala, že si je nechám vzít obě, aby se situace v budoucnu neopakovala. Michalovi to nevadí a mně je to taky vlastně fuk.

Jediné, co vím, je, že nechci umřít.

Metastáze se v takto rané fázi neobjevují, opět podle doktorky. Takže tohle je vlastně dobrá zpráva.

Na druhou stranu se možná dočkám i chemoterapie. Jéj.

Totiž pokud bych neměla tu agresivní část, tak by měla po operaci stačit radioterapie (ozařování) a hormonální terapie. Což není nic strašného. Nejspíš. Pokud jsem vše správně pochopila.

Ale v tomto případě se možná nevyhnu i chemoterapii, takže jsem vyhrála to nejlepší z obou.

Už jsem úplně otupělá, nabrečela jsem toho dnes tolik, že začínám být trochu sarkastická. Bylo to náročné, ty soucitné pohledy, lidí bez vlasů a se šátky.

Příští týden mě to čeká znovu v Brně. Snad mě objednají co nejdříve na operaci.

Poslední věc, co potřebuju, je magnetická rezonance. Proto pojedu zítra do Prahy - snad naposledy. To by tak náročné být nemělo, není to v onkologické budově a nic mi neřeknou.

Výsledky pošlou rovnou do Brna do MOU. Dostala jsem i podrobný popis mého tichého společníka - histologický záznam. Samozřejmě, že jsem ho uměla docela dobře přečíst. Protože díky AI se dneska můžete docela dobře zorientovat v jakémkoliv tématu.

Jenže to byla chyba. Tím se stresuju mnohem více, takže jsem všechny dokumenty dala Michalovi, a ten je má předat až onkologovi v Brně.

Chtělo by to konečně nějakou dobrou zprávu. Třeba se jí dočkám příští týden. Mně opravdu momentálně stačí, aby nebyly žádné metastáze.

Uvidíme, jak mi bude následující dny, ale momentálně to vidím na nějakou psychologickou pomoc. Protože emoce se mnou cloumají na všechny strany.

Michal, že se mnou půjde. Šel by se mnou kamkoliv. Vidím, že je to pro něj hrozně těžké. Pořád má dobrou náladu, což u něj není moc obvyklé. Jak říká on, je uvnitř mrtvý - což se teď vlastně hodí.

Musím se držet a musím tu být co nejdéle. Právě kvůli němu a kvůli Natálce.

Kurva. Už zase začínám brečet. Což je právě vždy, když pomyslím na ně dva.

Jak říká Michal, mohlo by být mnohem hůř. Ptám se od stupnice od 1 do 10, kde je ta moje rakovina? Prý 4. Ptám se, co by bylo 7. Prý, kdybych na ni přišla někde v Indii. A desítku psát nebudu, protože to bylo sprosté a nechutné a chci na to zapomenout.

Rakovina je hrozná věc. Není to jen o různých vyšetřeních, o ztrátě vlasů a možné smrti. Je to spíše o tom, jak pohltí celý můj svět. Moji pozornost, moje emoce, můj spánek. Ubližuje nejen mně, ale mým nejbližším. A to jsem úplně na začátku.

Je zajímavé, jak se mění, kolik toho zvládám, že člověk se opravdu dokáže porvat s čímkoliv. Ještě nedávno jen slovo rakovina ve mně vyvolalo pocit děsu. Ale teď už ani ne. Bez metastáz by to mohlo být brzo v pohodě. Snad. Ano, je zde možné riziko recidivy, ale i to se dá zavčas zachytit.

Na druhou stranu já bych tohle nezvládala, kdybych neměla tak velkou podporu od Michala. Takže začínám přemýšlet nad tím, že tenhle deník časem zveřejním, třeba tím pomůžu někomu, kdo je na to sám. Protože tohle peklo bych nepřála nikomu.

12.6.2024

Je středa dopoledne a já opět jedu do Prahy. Snad naposledy. Čeká mě zmíněná magnetická rezonance hrudníku, která by měla určit, zda nemám v prsu další ložiska. Pravděpodobnost tam bohužel je. Ono i kdyby, ve výsledku se asi nic moc nezmění.

Jen aby se to nedostalo nikam dále. Uzliny vypadaly na ultrazvuku v pořádku, což je dobře. Ale také to ve výsledku nic neznamená.

Celkově mi statistika zatím moc nejde naproti. Už jen to, že mám rakovinu v mém věku. To, že mám ten typ, který je spíše vzácný, tak si říkám, co přijde dalšího. Prostě potřebuju nějakou dobrou zprávu.

Když jsme se včera večer vrátili z Prahy, byla jsem úplně vyřízená, hlavně psychicky. Ale zvládla jsem učit. Měla jsem workshop u mého kurzu. Když něco vysvětluju, ať už formou workshopu, nebo když natáčím video, tak úplně zapomenu na okolní svět, tedy i na nějakou rakovinu. Jenže ten návrat do reality je o to horší. Hrozně to bolí, když si zase vzpomenu na tu odpornou věc, co mám v těle.

A úplně nejtěžší je, když jsem s Natálkou. Tohle není fér. To, že mám rakovinu v mém věku, dobře beru, s tím už jsem se nějak smířila, prostě smůla. Ale žádná maminka s malým dítětem by tohle neměla prožívat. Měla by si užívat toho, jak dítě roste. Neměla by přemýšlet nad tím, co s dcerkou bude, kdyby došlo k nejhoršímu.

Super. Zase brečím ve vlaku. Ještě že máme chytré telefony. Nikdo si mě nevšímá.

Jsem smutná a naštvaná. Je zajímavé, jak se ve mně prolínají fáze truchlení. Snad už brzy přijde fáze smíření.

Je pravda, že jsou chvíle během dne, kdy jsem se situací smířená a jsem si jistá, že to dobře dopadne. Řekla bych, že je to díky tomu, že píšu tento deník a dostanu to ze sebe ven. Nebo že hodně mluvím s Míšou o tom, čeho se bojím. Protože jsem samozřejmě také vyděšená.

Anebo že prostě brečím. Zjistila jsem, že nejde brečet celý den. Právě potom, když člověk ze sebe dostane vše, ať už formou mluvení, psaní, pláče, tak je potom chvíli líp.

Jako třeba teď. Psaní a pláč ve vlaku funguje.

...

Tak opět ve vlaku, tentokrát zpět. Mám celkem dobrou náladu. Když se to tak vezme, ono se sem tam na té rakovině najde něco dobrého.

Možná to zní divně, ale já jsem taková, že se snažím vidět něco pozitivního. I na mém temném pasažérovi.

Normálně bych nejezdila tak často vlakem. A já jezdím ráda vlakem, zvlášť s RegioJetem. Připlatím si pár korun a můžu jet první třídou, která má velký prostor a dostanu prosecco na vstupu.

Normálně bych přes den (je pět hodin odpoledne) nepila, ale co, mám rakovinu. A přemýšlím, že se trochu rozšoupnu a místo práce si pustím nějaký seriál.

Díky tomu, že jsem dnes byla v Praze, jsem se konečně potkala osobně s Luckou Tvrdíkovou. Je tak hezky ukecaná, což mě alespoň na chvíli odvedlo od ponurých myšlenek.

Celkově dnešní den byl docela fajn. A věřím, že i zbytek bude příjemný. Takže co se týče skóre, bude to 3:2 pro temnou hmotu. Chci se snažit, aby rakovina pohltila co nejméně mých dní. Ale zatím je to sakra těžký.

Jelikož mám po magnetické rezonanci, už mi zbývá jen čekat na výsledky. Vše se pošle do Brna, kde se mám příští středu sejít s onkologem a domluvit se na léčebném postupu. A samozřejmě se dozvím i výsledky rezonance. Takže zase čekat.

14.6.2024

Včera jsem nepsala, neměla jsem na to sílu. Přišel mi totiž email od doktora z Prahy s posudkem z rezonance.

No a já si to samozřejmě přečetla a viděla v tom konec světa. Ložisko je jen jedno, to co mi našli na ultrazvuku. Jenže ta rakovina prorůstá téměř do celého prsa. Předpokládám, že to roste kolem mléčných žláz. Proto to na ultrazvuku nešlo vidět.

Výsledek z magnetické rezonance hrudníku

Někde jsem četla, že tento typ rakoviny se projeví spíše změnou ve tvaru prsu. Jenže já tam prostě nic nevidím. I v posudku bylo psáno, že prsa vypadají symetricky (takže si to nevymýšlím).

Nejenom, že mám smůlu na to, že mám v mém věku rakovinu, ale ještě si mě odchytne taková "neviditelná" verze.

Jedna uzlina prý vypadá podezřele. Jako oproti ostatním je trochu širší (8 mm), což na ultrazvuku taky nešlo vidět. Což může a nemusí mít spojitost s mou rakovinou.

Když to tak píšu, nevypadá to tak zle. Nic dalšího v závěru posudku u MRI hrudníku není. Takže předpokládám, že rakovina se dále nedostala. Ale samozřejmě mohla.

Už je asi jasné, že mi vezmou celé prso.

Každopádně ten posudek mě rozhodil, i když jsem to tak trochu čekala. Rozhodilo znamená, že jsem brečela a hodně. Možná je to tím, že jsem tajně doufala, že se opravdu jedná o jeden malinkatý nádor. Nebo tím, že když člověk vidí popis jeho rakoviny na papíře, tak se to stane více reálné, nevím.

Brečela jsem dost. A bohužel i před Natálkou. "Proč pláčeš? Neboj se, to bude dobrý." A pak mě objala. Hezky jsem ji to naučila.

Volala jsem Sigi, ta mě taky uklidňovala. Že za to nemůžu, že je dobře, že se na to vůbec přišlo. To stejné Michal.

Každopádně si začínám moc dobře uvědomovat, že tady asi nebudu do 70 nebo déle. Bohužel rakovina se ráda a hojně vrací.

Tak si říkám, že být tady ještě 15 let by bylo fajn. Pak už bude Natálka dospělá. A Michal, že prý alespoň zjistí, zda je opravdu uvnitř mrtvý. Debil.

Myslela jsem si, že když zjistím, že můžu umřít, tak budu chtít hodně cestovat a odpočívat. No, tak to vůbec. Jako kdybych odpočívala někde u pláže, tak se asi zblázním z mých myšlenek.

Spíš mám chuť dělat věci, kterých jsem se dříve bála, jako že jsou trochu nebezpečné.

Takže let balónem, skok padákem, jízda na motorce. Docela nuda. Třeba přijdu na něco dalšího.

Zítra jdeme na střelnici. Michal má už nějaký týden zbroják. Sice už jsem si s ním byla párkrát zastřílet, ale nikdy jsem si místo terče nepředstavovala něco jiného, jak to někteří dělají. No, tak teď už můžu.

A dneska jsem byla běhat. Od bytu nám vede taková cesta kolem pole až k lesu. Je to asi kilometr a půl, po cestě je i nějaký ranč s koňmi. Plíce docela zvládaly, ale bolí mě celé tělo. Samozřejmě jsem neběžela celou cestu tam a zpět, spíše běh, chůze na střídačku. A bylo docela fajn.

Ptala jsem se Michala, co by se muselo stát, aby začal běhat. Že prý by musel začít hořet.

Takže se doma docela nasmějem. Je pravda, že nás rakovina dost zblížila.

Celkově se snažím být co nejvíce v přítomnosti a myslet co nejméně na budoucnost. Protože ta mě děsí. Ale je to těžké. Rakovina je jako černá díra, která pohlcuje každou myšlenku.

Včera Michal řekl zajímavou myšlenku, že život se přeceňuje. Že většinu života děláme něco, co nás nebaví, že si toho moc neužijeme. Vím, že on se smrti nebojí, že se bojí umírání. Nechce být zavřený někde v domově důchodců a nebýt schopen se o sebe postarat. Že ideální by bylo umřít ve spánku. No, tak to se mně možná zadaří.

Zní to možná morbidně, že se bavíme o takových věcech. Ale mně to právě pomáhá. Dřív jsem se myšlenek na téma smrt snažila co nejvíce vyhýbat. A to asi byla chyba. Všichni jednou umřeme.

A právě když člověk dostane rakovinu, tak by to měl brát jako výzvu a přehodnotit svůj život. Jako já mám výzvy ráda, ale jsem pořád v zajetí nejistoty. Jakože pořád si říkám, a co když se ta rakovina dostala někam dál mimo oblast hrudníku a podobně.

Jsem taková apatická, moc věcí mi momentálně nedává smysl, dělat věci, které mě dříve bavily, mě nebaví. Musím se nutit do jídla.

Vím, že tohle jsou známky začínající deprese. Ve středu se nechám objednat k terapeutovi. Je super, že i tohle MOU poskytuje. Prostě vše na jednom místě.

Přece jen mě několik věcí baví. Třeba tohle psaní. Pohyb. Soustředit se na co nejlepší jídelníček, i když se do samotného jídla musím nutit.

A samozřejmě být s Michalem a Natálkou. Jenže když na chvíli zapomenu na rakovinu, tak nejvíce pak bolí ten návrat do reality. Ale věřím, že to časem přejde.

A věřím, že se uzdravím. Že to bude dobrý. Musí. Už jsem v životě zvládla tolik a nějaká rakovina mě přece nemůže porazit.

Takže nebreč, Lucie, a utíkej pro Natálku do školky.

...

Já nevím proč, ale večer je mi vždycky líp. Hlavně na naši terase s úžasným výhledem na les. Asi jak se celé okolí zklidní, začne se stmívat, tak i já už jsem unavená z celodenních ponurých myšlenek.

Skoro celé odpoledne jsme s Natálkou dělaly obtisky rukou, nohou, různých plastových zvířátek za pomocí takových hustých barev něco jako temperky. Snažím se být silná, alespoň kvůli ní. Ale je to hrozně těžké. Pořád přemýšlím jen nad tím, zda se mi rakovina nedostala někam dál.

Ale dost ponurých myšlenek. Mám za sebou první týden s diagnostikovanou rakovinou. Upřímně můžu říct, že to byl zatím ten nejhorší týden v mém životě. Tolik psychické bolesti, strachu, celkově emocí jak na houpačce. Ale také apatie, bezmoc a hromada a hromada pláče.

Na druhou stranu mi přijde, že jsme si s Michalem snad nebyli nikdy bližší. Jsme spolu třináct let, řekla bych, že jsme měli vždy dobrý vztah. Nebudu lhát, poslední tři roky, tedy co se narodila Natálka, to bylo náročné pro nás oba. Netrávili jsme spolu sami moc času.

Teď jsme spolu co to jde, ono kdo ví, kolik času nám zbývá, že jo. Zítra budeme spolu většinu dne, v neděli pak společně u jeho rodičů na zahradě. Tam se budu snažit pracovat, venku mi to jde vždy líp.

Dnes šel večer s kamarádem na pivo. Zaslouží si to. (Prosím, pokud tohle někdo čte, a já tady náhodou už nebudu, pomáhejte mu, jak můžete. Nikdo si to nezaslouží víc jako on.)

Na všem je potřeba vidět něco pozitivního. Říkám: "Lásko, a tobě nevadí, že budu vypadat hrozně bez vlasů a prsou?". No a on odpoví: "Však prdel budeš mít pořád stejnou, ne?". Normálně bych se tomu tak nesmála, ale tohle se mu fakt povedlo.

Nyní by se to chtělo ohlédnout za mým projektem humr. Před týdnem jsem si dala tyto cíle:

- užít si tento víkend (dnes je opravdu krásně a příští týden bude náročný)

- v pondělí zavolat do MOU a zjistit, zda by byl možný přechod do Brna (biopsii mi totiž dělali v Praze, jenže dojíždět na ozařování či chemo z Brna by bylo moc)

- úterý - připravit si seznam otázek na onkologa (pojedu do Prahy)

- středa - psychicky se připravit na MRI a co odhalí dalšího (pojedu do Prahy)

- momentálně odsunout některé pracovní projekty, které nejsou tak důležité

- snažit se co nejvíce posilovat imunitní systém (tím rakovinu neporazím, ale něco dělat musím)

Až na ten první bod bych řekla, že jsem to zvládla. Minulý víkend jsem si užila tak napůl, hold ty temné myšlenky.

A ano, posiluji imunitní systém co to jde. Dneska jsem byla běhat, včera jsem si dala intenzivní trénink doma. Jinak chodím a hodně. Začala jsem více pít zelený čaj a méně pít kafe. Mám připraven nákupní seznam a nějaké recepty, které obsahují potraviny posilující imunitu či působí protizánětlivě (kurkuma, zázvor, česnek, brokolice atd.).

Četla jsem totiž jednu zajímavou knihu "Jak utéct rakovině". Je to od nějakého čtyřicetiletého doktora, kterému našli metastázy v několika částech těla. Myslím, že mu dávali pár měsíců života. O rakovině se dozvěděl v roce 2016 a pořád žije.

On přečetl mnoho vědeckých výzkumů a studií a našel řadu možných opatření, která každé zvlášť a všechny dohromady by mohly být účinným bojem proti rakovině. Samozřejmě s klasickou léčbou (není to žádný šarlatán aneb nalij do sebe Savo). Například jídelníček skládající se z potravin, které působí protizánětlivě a celkově různými způsoby bojují s rakovinou, nejlépe s co nejmenším obsahem potravin obsahujících cukr. Co nejvíce intenzivního pohybu. Samozřejmě nekouřit. A nezapomínat na psychiku. Meditovat, být s blízkými, cokoliv co udrží pozitivní myšlení.

Řekla bych, že něco na tom bude. Není to nic převratného, asi o tom nějak všichni víme. Líbilo se mi jeho motto: "Nekrm tu rakovinu". Ne jakože bude člověk hladovět (prý to fakt někteří lidé dělají), ale spíše těm nekontrolovatelným buňkám znepříjemnit tu jejich práci.

No, zítra si zkusím sepsat pár kroků na další týden v mém projektu humr. Teď se půjdu podívat na nějaký nový seriál "Nedostatek důkazů", který vypadá fakt dobře, a u toho si trochu zacvičím jógu a půjdu brzy spát.

15.6.2024

Naštěstí jsem se na dnešek dobře vyspala. Snažím se spát co nejvíce to jde.

Ještě nedávno jsem měla ráda skoro každé ráno. Těšila jsem se na to, co mě ten den čeká. Ale poslední týden jsem každé ráno smutná, protože si hned po vzbuzení vzpomenu, jaká je situace.

Bojím se o Natálku, jak to zvládne. Když mě uvidí třeba bez vlasů. Nebo když zjistí, že nemám prsa. A co když až bude větší a začne chápat, co je smrt, a že tu maminka třeba dlouho nebude.

Když se zpětně ohlížím za svým životem, tak vlastně ničeho nelituju. Co jsem si umanula, toho jsem dosáhla. Řekla bych, že jsem během svých posledních dvou let pomohla dost lidem. To je fajn, že moje existence někomu prospěla.

Mám práci, která mě baví. Nejlepšího partnera pod sluncem. Dceru, která je zdravá a hrozně chytrá.

Takže jediné, co bych chtěla, je být pár let ještě lepší máma a lepší partnerka. A možná o trochu lepší člověk.

A také pomoci dalším lidem. Proto až bude vhodná chvíle (všichni nejbližší budou vědět o mém zdravotním stavu), zveřejním tyto mé zápisky. I když je to hodně citlivé a osobní, věřím, že tím někomu dalšímu můžu pomoci.

Je škoda, že člověk musí dojít k takovému uvědomění většinou, když se setká tváří v tvář smrti.

Možná trochu přeháním, dnes se dají i pokročilé fáze rakoviny vyléčit, popřípadě udržovat roky v chronickém stavu. A podle toho, co momentálně vím, nejsem na tom tak zle. Ale není to ani tak dobré, jako jsme si mysleli na začátku, tedy po výsledku ultrazvuku a biopsie. Vypadalo to na malý nádor.

A asi proto se tak bojím, co přijde dál. Přijde mi, že se situace neustále jen zhoršuje.

Ale dost pochmurných myšlenek. Co bych chtěla zvládnout příští týden? Jak bude vypadat můj boj s temným pasažérem?

- Pokračovat se svým novým jídelníčkem (ale hlavně jíst!)

- Čtyřikrát intenzivnější pohyb než jen chůze (alespoň na pár minut)

- Pracovat alespoň dvě hodiny denně (kvůli psychice)

- Ve středu se v MOU objednat k terapeutovi

...

Kolem poledne mi bylo trochu lépe. Dokonce se začaly objevovat myšlenky, že to zvládnu, že to nemůže být tak zlé.

Dokonce jsem si napsala pár motivujících myšlenek:

_Nezabíjí rakovina, ale vlastní myšlenky!_

_Vyléčím se, ať to stojí co to stojí!_

_Hýbej se co nejvíce to jde!_

_A hlavně neplač!_

Jenže pak zase otočka zpět, už zase přicházejí výčitky, strach z toho, co dalšího negativního se ve středu dozvím.

Říkám Michalovi, co nejhoršího mi ten doktor může říct? On se podívá na hodinky a říká: "Paní Lénertová, máte 4...3...2...1". Říkám, to je dobrý, stihla bych ti dát pusu. "Já bych ti ho tam strčil." Říkám, že by toho moc nestihl. "Však dokud bys nevychladla...". Jsem myslela, že se sesunu na zem. Kde on na to chodí... Se směju znovu, když to píšu.

16.6.2024

Je krásné nedělní odpoledne. Jsme v Řečkovicích na zahradě. Michalovi rodiče totiž mají kousek od našeho bytu velký pozemek u lesa. Natálka šla s babičkou do lesa, snad usne v kočárku. Takže mám chvíli čas na psaní a na práci.

Včera večer jsme byli s Michalem střílet. Natálka totiž spala tady u babičky a dědy.

Střílení je fajn. Při těch ranách a hluku totiž nelze myslet na něco jiného. Prostě to člověka ukotví v přítomnosti.

Měla jsem na sobě šaty, protože pak jsme chtěli jít ještě na večeři. No a díky tomu jsem vypadala jak selka s AKáčkem (podle vyjádření Michala). Pak jsme stříleli ještě s několika různých Glocků, ale s těmi mi to moc nejde. Mám očividně slabé zápěstí, takže mi po výstřelu vyletí ruce nahoru a moc toho netrefím.

S AK bohužel foto nemám, tak alespoň starší fotka s Glockem

Čím větší zbraň, jako třeba AR nebo zmíněné AK, tím líp. Nevadí mi ten hluk ani ta zpětná rána. Některé zbraně jsou na mě tak velké a těžké, že si je musím podložit. Asi se mi líbí ten pocit moci a taky to, že s puškami toho trefím více než s pistolemi.

Čím větší tím lepší…

Momentálně jsem trochu otupělá. Dneska už jsem byla opakovaně smutná, párkrát jsem opět brečela. Pak jsem byla ale zase chvílemi docela spokojená. Třeba když jsem byla ráno běhat nebo dopoledne, když jsem skákala s Natálkou na trampolíně.

Nevzpomínám si, zda jsem byla někdy tak vyčerpaná jako poslední týden. Ono není se čemu divit, ty emoce jsou opravdu jak na horské dráze.

Nějak si prostě nemůžu vnutit myšlenku, že se prostě vyléčím. Totiž ta pravděpodobnost o něco klesla, když se díky MRI zjistilo, že rakovina se rozrůstá v skoro celém prsu. Ne jako bulka, ale spíše takové paprsky. Tedy snad jsem to pochopila správně. Naštěstí ty prsa nemám moc velká. Konečně to k něčemu je.

A taky pravděpodobnost klesá, pokud je zasažena i uzlina. Což se zatím neví jistě, ale je to pravděpodobné.

No a pokud se rakovina usadila i někde jinde, tak pravděpodobnost vyléčení klesá razantně dolů.

Tak jsem si řekla, že i pokud bude nejhůř, pět let dám. To není vůbec nereálné. Již se zkoumám nějakou dobu, přemýšlím, jak mi bylo v posledních týdnech a měsících. Nic nenapovídá tomu, že bych někde měla metastázy. A pokud ano, tak snad nějak v začátku.

Pět let. To je skoro dva tisíce dní. Ještě tolik dní si můžu užít s Michalem a Natálkou. A za každý další den budu jen vděčná.

Samozřejmě, že doufám, že se vyléčím. Ale nechci se na tuhle myšlenku upnout. Protože pak budu zničena, pokud to nepůjde. Nebo pokud by se zadařilo a rakovina se vrátila.

Takhle budu realistická a vděčná za všechno, co přijde navíc. A díky této myšlence se cítím nějak líp. Protože mi přijde, že tak si můžu užívat dny mnohem více. Vlastně bych se měla snažit z každého dne vytěžit co nejvíce to jde. Přece jen možná dostanu několikrát méně času než je běžné. Ale naštěstí platí, že nezáleží ani tak na délce života, ale na jeho kvalitě.

Jsem zvědavá, zda mi tato myšlenka vydrží až do zítřka, protože mi přijde, že to každou chvíli vidím úplně jinak.

...

No tak máme o dvě hodiny později. Podařilo se mi pracovat, což je úspěch. Jenže cítím se smutná a hrozně se bojím. Přijde mi, že pokud dostanu další špatnou zprávu, že už to nezvládnu.

Ale pak říkám, že pokud se tak stane, že se s tím srovnám. Vždyť za jeden týden jsem se smířila s tím, že mám rakovinu, a že léčba nebude asi tak jednoduchá, jak se ze začátku zdálo.

Navíc jsem se smířila i s tím, že se můj život změní. Že to asi nebude jen o tom, že přestanu dělat YouTube videa a psát newslettery. Ale že to nejspíš ovlivní moji hlavní práci. Můj Python kurz. Tedy že zruším termín v září, který jsem původně plánovala.

Ale to ještě uvidíme. Záleží na tom, co mi řekne ve středu doktor.

Celkově, člověk se smíří dřív nebo později se vším. Projde fázemi hněvu, hledání viníka, smutku a nakonec přijde smíření. A to mě trochu uklidňuje.

Momentálně už se chci léčit, chci vědět, co bude dál. Nechci další vyšetření.

17.6.2024

Včerejší večer byl docela fajn. Takový klasický večer, kdy se nějakým záhadným způsobem všichni najíme. Naše dítě totiž ani chvíli neposedí. Koukáme na pohádku, zpíváme a Natálka tancuje. Čteme knížky. A pak u mě Natálka usíná. Myslím, že začíná chápat, že prsa už brzo nebudou, že jedno je nějaké nemocné. Ale bere to v pohodě. Děti jsou hrozně přizpůsobivé.

Myslím, že včera bylo dokonce pár minut, kdy jsem na rakovinu úplně zapomněla. A když jsem se vrátila zpět do reality, tak už to ani tolik nebolelo. Asi jsem přijala fakt, že rakovina tady je, ale že to zatím není konec světa.

Hodně spím. Co to jde. Protože když jsem unavená, hned jsem více pesimistická a nic se mi nechce. Spánek je nyní základ všeho.

Ráno jsem byla opět běhat. Prostě běžím nebo jdu, co mi síly stačí. U výběhu s koňmi se pokochám výhledem a běžím zpátky. Je to něco málo přes dva kilometry dohromady. Mým cílem je to uběhnout najednou. Ale od toho jsem hodně daleko. Nemám žádné spešl vybavení, prostě se nějak obleču, vezmu klíče a jdu.

Jelikož nemám vůbec chuť na jídlo, snažím se jíst co nejzdravěji. Je mi totiž úplně jedno, co jím, ale jíst musím. Momentálně mi vyhovují různé smoothie nápoje. Je to rychlé na přípravu a na konzumaci.

Vím, že tím rakovinu nevyléčím ani nezastavím. Ale něco dělat musím. A taky vím, že léčba bude hodně náročná, tak se na to chci alespoň trochu připravit. Navíc pobyt venku, mezi stromy, hodně pomáhá na psychiku.

Psychicky se cítím tak nějak vyrovnaně. Nepřemýšlím nad budoucností. Jen koukám na les a píšu, co mě zrovna napadá.

Kéž by tento stav vydržel co nejdéle. Ale vím, že to je nemožné. Proto se snažím si ho co nejvíce užít. A mimochodem je skoro deset hodin dopoledne a dneska jsem ještě nebrečela. Rekord.

Jelikož zvažuju to, že tyto své zápisky zveřejním, asi by bylo vhodné se trochu představit.

Moje jméno je Lucie. Narodila jsem se v roce 1987 v Novém Jičíně. Většinu dětství a dospívání jsme bydleli ve vesnici Rybí (pár kilometrů od Štramberka), která tenkrát měla ani ne tisícovku obyvatel.

Vzpomínám si, že jsme byli pořád venku. Lozili po stromech, stavěli bunkry v lese. Doteď mám v paměti různé cesty, kterými bych se dostala ke studánce nebo potajmu na koupaliště Libotín, abychom nemuseli platit vstupné.

Hodně jsem četla. Už odmala. Na vesnici byla malá knihovna, do které jsem chodila snad od té doby, co jsem se naučila číst. Vzpomínám si, že jsem měla ráda Foglarovky. Hned vedle knihovny byla i taková malá klubovna, která sloužila pro účely skautu.

Bavilo mě učit se morseovku, různé uzly, značky, základy první pomoci, poznávat světové strany, ať už pomocí kompasu nebo bez něj. A úplně nejlepší hra na světě byla městečko Palermo.

Taky jsem chodila do sokolu. Už si moc nevzpomínám, co všechno jsme dělali tam. Ale jednalo se především o různé pohybové hry a gymnastiku. Já jsem měla nejraději medvědí stezku. Což byla kombinace běhu a různých úkolů. Za dobře splněné úkoly se přidávaly body a za nesplněné naopak srážely. Úkoly mohly být fyzické anebo znalostní (například rozpoznání květin).

Myslím, že jsem na prvním stupni chodila do všech kroužků, které u nás na vesnici byly k mání. Lego kroužek, divadelní kroužek, angličtina. No, ono toho zase tak moc nebylo. Ale na tak malou vesnici myslím, že dobrý.

A mojí další oblíbenou hrou byla hra na školu. Bavilo mě připravovat různé úkoly pro děti z okolí a potom je opravovat. Bavilo mě vysvětlovat učivo ostatním. Samozřejmě, že mým snem bylo stát se učitelkou.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do Nového Jičína, chodila jsem do jazykové třídy. K angličtině, kterou jsme měli od čtvrté třídy, mi přibyla němčina. I když jsem ji měla čtyři roky, téměř si již nic nepamatuju.

Nejlepší bylo, že jsem mohla v Novém Jičíně navštěvovat mnohem větší knihovnu. Myslím, že v té době vítězily různé dívčí romány. Puberta no. Ale postupně na druhém stupni přibývala i klasika jako Stařec a moře. Tyto knihy byly totiž dostupné pouze v dospělácké knihovně, která byla od 15 let. Jenže já jsem tehdy ještě 15 neměla. Ale v dětské knihovně bylo možné podat žádanku na knihu z dospělácké části knihovny. Cítila jsem se hrozně dospělácky, když mi žádanku schválili a knížku půjčili.

Myslím, že někdy kolem 14 narozenin mi umřel dědeček na rakovinu prostaty (zde doufám, že mě paměť neklame). Předpokládám, že to bylo moje první bližší setkání se smrtí.

V té době jsem začala tancovat. Respektive od mala jsem ráda tancovala, ale moc mi to nešlo. Neměla jsem smysl pro rytmus. Což mě hrozně štvalo. A já když si něco umanu, tak přesto nejede vlak. Taková jsem byla už odmala, když na to teď zpětně vzpomínám. Prostě jsem u každé písničky počítala, zkoušela jsem jeden pohyb pořád dokola a dokola, dokud to nebylo ono. Nyní s rytmem nemám žádný problém.

A samozřejmě byl čas přihlášek na střední školu. A jelikož mě bavilo hlavně čtení a věděla jsem, že jednou chci jít na vysokou školu, přihlásila jsem se na gymnázium.

Celkově tato doba, než jsem začala chodit na gymnázium, byla docela fajn. Samozřejmě, že doma byly nějaké problémy, nějací kostlivci ve skříni. Ale z úcty k mé rodině je ponechám tam. Asi je jasné, že peněz moc nebylo. Žádné dovolené, lyžařské výcviky a podobně. Na druhou stranu se naši snažili, co to šlo, abychom se měli dobře a nic nám nechybělo.

Tady povídání o minulosti utnu. A později se k němu snad vrátím.

18.6.2024

Včera odpoledne volali z MOU, že bohužel musí můj termín přesunout ze zítřka na pátek. Chirurgie je objednaná na pondělí. Předpokládám, že to spíše slouží k tomu, aby mě prohlédli a domluvili si se mnou datum operace.

Jenže operací se začít nemusí. Momentálně je pro mě nejhorší to čekání na léčbu. Čekání na to, co se kdy bude dít.

Chtěla jsem se objednat na masáž, jenže já nevím, co bude za dva týdny. Chtěla jsem si rezervovat termín na tandemový seskok o prázdninách, ale opět nevím, co se bude dít.

Na konci července máme jet moje, bráchova a ségřina rodina na dovolenou na chatu. Jenže já vůbec nevím, co bude. Chtěli jsme jet s Michalem a Natálkou na konci prázdnin k moři, ale to asi budeme muset odložit.

Celkově tyto prázdniny budou hodně náročné. Nejen pro mě. Moje rodina zatím nic neví. Čekám, až budu mít nějaké informace o léčbě. Věřím, že tím bych je mohla trochu uklidnit.

Snažím se co nejvíce zpomalit, užívat si co nejvíce den. Nehonit se zatím, abych toho co nejvíce stihla. Veškerá efektivita mi nyní přijde úplně zbytečná.

Již několikátý den jsem byla ráno běhat. I když jsem v noci špatně spala a byla ráno unavená. Vidím na sobě pokroky. Dřív jsem ke koním běžela na čtyřikrát. Tedy běžím, dokud můžu, pak jdu chvíli pěšky, dokud se mi dech trochu nesklidní, a zase běžím. A dneska jsem to tam i zpět zvládla na třikrát.

Jím úplně jinak, snažím se jíst co nejméně zpracovaných potravin. Piju jen jedno dvojité kafe denně. Dříve jsem takto měla dvě až tři. Piju totiž více zeleného čaje, proto jsem musela omezit kafe. Po tolika kofeinu bych se klepala jak fretka.

Jsem co nejvíce venku. Třeba většina těchto zápisků vzniká na terase. Venku bývám i odpoledne s Natálkou.

Válení v posteli a koukání do telefonu je asi to nejhorší, co můžu dělat. A to i když jsem unavená. Buď spát, nebo něco dělat.

Pořád počítám s tím, že můj čas zde bude výrazně omezen. A možná díky tomu mnohem více přemýšlím nad tím, co je zbytečné, ne-li dokonce škodlivé.

A opravdu mi tento způsob přemýšlení dodává sílu. Včera jsem téměř nebrečela. Jsem méně smutná, míň se bojím toho, co přijde. Celkově emoce již nejsou jak na houpačce.

Ono je to samozřejmě i tím, že jsem měla několik dní na srovnání se s mou situací. Věřím, že pokud přijdou další špatné zprávy, tak se situace opět změní. Ale pak se s tím opět nějak smířím. A budu bojovat dál. Stejně jako teď.

Myslím si, že spousta lidí by se po takové zprávě zhroutila. Že by to prostě vzdali. Ale já jsem taková nikdy nebyla. Ve většině situacích se totiž dá něco dělat. Převzít nad situací kontrolu. Už jen třeba způsobem myšlení.

No, řekla bych, že se tady trochu přechvaluju. Kdyby nebylo velké podpory ze strany Michala, tak bych možná byla psychicky úplně někde jinde.

Dnes mi Sigi psala, jak mi je, a poté napsala: "Najhoršie je keď si sama doma, čo?".

Ale když nad tím tak přemýšlím, mně je samotné docela dobře. Je mi dobře, když běhám, když píšu tyto denní zápisky, když pracuji (zatím 1 - 2 hodiny denně). Když jdu pěšky pro Natálku do školky.

Samozřejmě je to hodně ovlivněno počasím. Tím, že můžu být většinu dne venku. Samozřejmě by bylo lepší nemít rakovinu, ale když už, tak hlavně ne v zimě.

Spíše je mi smutno, když jsem s Natálkou. Bojím se toho, jak ji tato situace ovlivní.

Taky se snažím meditovat, ale zatím mi to moc nejde. Jakože mi myšlenky pořád odbíhají pryč směrem k rakovině. Ale věřím, že i to se časem zlepší.

A pak jsou samozřejmě věci, které moc nepomáhají. Věci, ke kterým jsem se často uchylovala, když jsem se cítila pod psa.

To je například zmíněné válení v posteli a koukání do telefonu. A když k tomu člověk přidá googlení věcí ohledně rakoviny nebo snahu o sebevzdělání pomocí AI, tak tomu taky nepřidá. Ne že by sebevzdělávání v této problematice bylo něco špatného, jenže musí to mít určité hranice. Například není dobré zkoumat různé prognózy, když nevím, v jakém rozsahu je ta má rakovina. Protože pak si začnu myslet, že mám metastázi na slinivce a umřu za pár měsíců. No, to moc na náladě nepřidá.

Takže sebevzdělávání ano, ale pokud je mi to nějakým způsobem prospěšné. Třeba teď poslouchám knihu "Zázračná imunita". Je to velmi zajímavá kniha o tom, jak se na imunitu vůbec v minulosti přicházelo a jak funguje. Věřím, že právě imunita mi může v mém budoucím boji hodně pomoci.

...

Je krásný večer, zapadá slunce a já opět píšu na terase. Už dlouho jsem přemýšlela nad tím, že bych chtěla více psát. Ale vždy mi do toho něco vešlo. Třeba nějaký seriál. Nebo že prostě nemám čas. Zajímavé je, kolik času najednou mám, když nedělám právě ony nadbytečné věci, které mi nějak nepomáhají. Ani fyzicky, ani psychicky.

Telefon se snažím co nejvíce držet od těla. Bojím se, abych nezačala googlit nějaké již výše zmíněné nesmysly. Ono i ty seriály mi nyní přijdou úplně zbytečné stejně jako rádoby vzdělávání na YouTube. No tady trochu kecám, včera jsem se ze zvědavosti podívala na nový díl "Rok draka". A je mi jasné, že jsem včera nemohla spát právě kvůli tomu řezání hlavy malého dítěte. Ten zvuk (nešlo vidět, pouze slyšet) už z hlavy nevymažu. A na tohle se dobrovolně koukáme. Never more.

Ještě nedávno jsem si obhajovala večerní koukání na seriály jako odpočinek nebo jako čas ke cvičení. Dobře, ale ono to kolikrát byly dvě hodiny. K tomu sklenka bílého. Prostě jsem si na to nějak za těch pár let navykla. Po celodenním shonu si večer na dvě hoďky odpočinout u nějakého nového seriálu, který prostě potřebuju vidět. Problém je, že si nejsem úplně jistá, zda jsem si odpočinula. Přijde mi, že mám zničená záda právě kvůli dopolednímu vysedávání u počítače, odpolednímu tahání dítěte a večernímu takzvanému odpočívání.

Myslela jsem si, že pohyb mám. Že chodím pěšky, že jsem s Natálkou odpoledne na hřišti, že se večer protáhnu pomocí několika joga pozic.

Ale myslím, že kdyby to tak bylo, tak mě pořád nebolí celá záda. Že jsem si jen nalhávala, že přeci ten pohyb mám, že nesedím celý den u počítače jako před těhotenstvím, když jsem pracovala jako programátorka.

K této myšlence bych se ještě chtěla vrátit, protože bych chtěla přidat ještě více pohybu do svého života. Ale slunce zapadlo a já začínám být unavená. Před devátou večer!

19.6.2024

Sice jsem usnula někdy po deváté večer, ale opět jsem část noci byla vzhůru. Prostě jsem se opět vzbudila se sevřeným žaludkem. Sice už tolik nebrečím strachem a zoufalstvím, ale předpokládám, že moje tělo ví, že něco není v pořádku, že se něčím neustále trápím.

Vzbudila jsem se nějak před třetí a po hodině převalování jsem to vzdala a šla pracovat. Kolem páté se probouzí Natálka. Většinou s ní vstává Michal (není nejlepší?), protože já jsem vůbec ranní ptáče nebývala.

Nyní mi přijde, že rána a dopoledne mám nejraději z celého dne. Dále pak večerní uspávání Natálky.

Zkusila jsem si jít ještě pak lehnout, ale nešlo usnout. Tak jsem šla běhat. A pak meditovat. Poslouchám Headspace k meditaci.

Poslouchala jsem díl, který se zaměřoval na lásku k životu. A padla tam otázka, za koho/nebo za co jste v životě nejvíce vděční. Nepřemýšlet nad tím, jen nechat mysl ať nám dá odpověď.

U mě ta odpověď byla hned jasná. A trochu jsem se za ní styděla, protože matka by měla odpovědět, že je nejvíce vděčná za svoje dítě. Ano, já jsem za Natálku hrozně vděčná, ale na prvním místě je Michal.

Což mu samozřejmě říkat nebudu, protože pak by měl ironické a trochu nevhodné narážky na to, že bych mu měla tu vděčnost dávat více najevo.

Ať se dělo, co se dělo, vždy stál u mě. Podporoval mě ve všem, co jsem si umanula. Když jsem se chtěla naučit programovat, když jsem měnila obor, když jsem chtěla začít dělat sama na sebe. V těhotenství byl neustále u mě. Již nějaký rok vstává s Natálkou většinu dní on.

Asi před deseti lety, když jsem měla hroznou střevní chřipku, mi donesl mátový čaj. Jenže to mě ještě více natáhlo, takže jsem začala zvracet na podlahu. A on jen seděl a hladil mě po zádech. Pak mě odnesl do obývacího pokoje a všechno v ložnici uklidil. Řekla bych, že takto člověk pozná lásku. Přes zvratky v ložnici.

Přijde mi, že jsme úplně odlišní. On toho moc nenamluví. Prostě koná. Když jsme si dělali test na typ osobnosti (16personalities), tak mu vyšel ten typ, do kterého spadá Clint Eastwood. On nebude brečet a strachovat se dopředu, ale řekne, že to se nějak zvládne. Není sociální typ, nemá rád davy lidí, celkově je nejraději sám. Není na velká gesta a prázdná slova. Celkově se drží hodně při zemi a vnímá svět a život takový, jaký je. Takže nepřehání a nestresuje, ale na druhou stranu necítí tolik štěstí a radosti. Prostě vše má svoje klady a zápory.

...

Je večer, dusno jako prase, protože přes den bylo přes 30 stupňů a před chvílí spadlo pár kapek. Celé odpoledne jsme byli na zahradě u babičky. Natálka až na pár minut byla v bazénku. To dítě se prostě nezastaví. Vylezla vždy akorát na jídlo. Vařila, stříkala vodu na stromečky, vymýšlela si svoje hry.

Já jsem na ní koukala a snažila se užívat tu její radost. Věřím, že i dnes byly chvíle, kdy jsem se cítila šťastná. Třeba teď, z jedné strany zapadá slunce a z druhé přichází bouřka. Není to počasí někdy fascinující?

Přijde mi, že mám téměř celý den sevřený žaludek. Stres. Téměř neustálý, někde v pozadí. Snažím se přijít na jeho příčinu. Ano, mám rakovinu. Ale tím to není.

Tak teď jsem se jinak lekla. Přede mnou zapadající slunce a najednou blesk, jako kdyby mi někdo posvítil přímo do očí a hned za ním hrom. Já vím, že se budu opakovat, ale to počasí je opravdu fascinující.

Každopádně, rakovinu máme (nebo alespoň já) spojenou se smrtí (tedy strach) a s nejistotou. Ano, rakovina bohužel není ve všech případech vyléčitelná, ale určitě dnes existuje mnohem více způsobů léčby (imunoterapie, cílená léčba) než dříve. Díky těmto způsobům se rané fáze dají vyléčit a pozdější stadia se dají udržovat v chronickém stavu. Zde ale záleží na typu rakoviny. Některé nádory se dají jednoduše operovat, jiné nikoliv. A pak záleží na spoustě dalších proměnných. Jako je zdravotní stav, věk, přístup pacienta atd.

Řekla bych, že z těchto důvodů pramení i má nejistota. Nevím, co přesně mi je, jak bude probíhat léčba. Zda se rakovina třeba nevrátí. Takže ta nejistota tu bude vždy. Vždy bude něco, co nebudu vědět. A s tím jde ruku v ruce strach. Strach, že moje rakovina bude ta neléčitelná a nedejbože v takovém stavu, že mi bude zbývat pár měsíců (tady už možná přeháním, ale co vím, nikdy předtím jsem rakovinu neměla). Strach, že se rakovina vrátí, pokud se vyléčím.

Taky se bojím toho, že když se přestanu strachovat, tak nebudu tak silná, jestli přijde další špatná zpráva. Jenže tím, prožívám ten strach dvakrát - teď a pokud nastane daná situace, která vlastně ani nemusí nastat!

No a tohle všechno ovlivňuje můj imunitní systém. Již se nějakou dobu ví, že mysl a tělo jsou propojeny. Jinak řečeno, pokud je člověk ve stresu, vytváří se látky (například kortizol), které negativně ovlivňují imunitní systém.

Takže už jen tím, že nebudu ve stresu, si neuvěřitelně pomáhám. No, jenže jedna věc je to vše vědět a druhá věc je to pak opravdu cítit a řídit se podle toho.

No a to je ten důvod, proč běhám nebo se snažím meditovat. Tyto činnosti mi alespoň trochu pomáhají bojovat se stresem.

No a taky tento deník pomáhá. Prostě vypsat se z toho, co cítím, co se mi zrovna honí v hlavě. Protože když to napíšu, je to jako kdybych ty myšlenky vyndala z hlavy ven. Tedy alespoň na chvíli.

Jenže já nemůžu celý den cvičit, meditovat nebo psát deník. Bohužel i když člověk zjistí, že má rakovinu, musí nějakým záhadným způsobem alespoň částečně fungovat dál. Přijde mi, jako kdyby se můj svět zastavil, ale vše ostatní běželo dál. Kvůli tomu ani téměř nekoukám na sociální sítě. Protože mě napadají jen otázky, proč lidi řeší takové hlouposti, proč se chvástají s úplně triviálními věcmi.

Třeba teď je hrozně trendy psát o tom, že jste matka a pracujete u toho (taky jsem to beztak o sobě někde zmínila). A no a co. Pokud má člověk doma alespoň trochu podpory, tak to zvládne. Jenže zkuste si do toho přidat nějakou zákeřnou nemoc.

Jsem zlá, já vím. A štve mě to.

No, to jsem zašla trochu jinam, než jsem chtěla. Ale tak myšlenky většinou fungují. Předtím jsem chtěla vyřešit můj pocit nejistoty a strachu. Jsem ráda, že jsem přišla na to, kde je jádro pudla, ale bohužel nyní už jsem unavená na to, abych tohle docela zásadní téma vyřešila.

...

Je půl druhé ráno a já opět nemůžu už asi dvě hodiny spát. Zkoušela jsem poslouchat různé uspávací nahrávky na Headspace, ale nic. Tak jsem vzala notebook a šla na terasu. Už nevím, co mám dělat.

Protože opět přichází strach, tentokrát že nebudu opět dost vyspaná a další den proto bude na nic.

Usnu, ale pak se vzbudím. Ani nijak nepřemýšlím nad svou situací, ale jakoby ta temná věc byla někde v pozadí mé mysli a nedala mi spát.

Nevím, jak mám ten veškerý strach vyřešit. Já už kolikrát ani nevím, čeho se nejvíc bojím. Proč mám tak sevřený žaludek. Jsem v zajetí vlastních emocí a nevím, jak z toho ven.

Emoce ani tak nevadí. Jenže mají přicházet a odcházet. Tak je to v pořádku. Jenže není zdraví prospěšné, pokud člověk cítí neustálý hněv či strach.

Jelikož se mi zatím stejně nechce spát. Tak čeho se nejvíc bojím? Smrti? Částečně určitě. Protože té se podle mě bojí částečně všichni. I když ani nevím proč. Prostě usnu a bude klid. Nebudu o tom vědět.

Takže možná se ani nebojím smrti jako takové. Spíše jen ještě nechci umřít. Nemám tady hotovo. Potřebuju tady ještě být kvůli Natálce. Minimálně dokud nedospěje. Na ostatním mi ani tolik nezáleží. Samozřejmě, že bych chtěla ještě pomáhat lidem, být s Michalem a mojí rodinou. Ale primární je v tomto Natálka. Asi mi prostě vadí, že nad situací nemám žádnou kontrolu. Mám strach kvůli Natálce a ne kvůli sobě.

Jenže co s tím mám dělat? Asi se držet svého původního plánu. Pět let. To prostě dám. Za tu dobu s ní můžu strávit ještě spoustu času. Jenže to musím změnit svůj přístup. A třeba pak to bude mnohem víc. Musím začít věřit tomu, že Natálka je dostatečně silná a zvládne cokoliv. Vsadím se, že kdyby byla trochu starší, tak by mi řekla, ať se o ní nebojím, hlavně ať se uzdravím.

Je opravdu těžké se zbavit strachu. Jenže měla bych už mít jistotu sama v sebe. Vždy jsem všechno nějak zvládla. Když jsem si něco umanula, nejel přes to vlak. Třeba dřív jsem měla hrozný strach z porodu. Jenže jak jsem otěhotněla, tak ten strach nějak odešel. Prostě jsem dělala vše proto, aby porod byl co nejkratší. A ve výsledku jsem jako prvorodička byla na sále ani ne dvě hodiny, přičemž samotný porod byl na pár minut.

Takže zvládnu i tohle. Ať bude výsledek jakýkoliv.

20.6.2024

Jeden den a já mám toho tolik co psát. Asi začnu tím nejdůležitějším. Zítra mám schůzku s onkologem v MOU v Brně. Třeba už se konečně dozvím, co bude dál. Jsem trochu nervózní, ale jednu schůzku s onkologem už jsem přežila, tak asi zvládnu i další.

Meditace začíná fungovat.

Když jsem se v noci opět moc nevyspala, tak jsem to zkoušela ještě ráno. Nešlo to. Tak nebudu se válet jen tak v posteli, řekla jsem si. Pustila jsem si meditační kurz Coping with Cancer na Headspace. Každá lekce je zde zaměřena na jeden specifický problém, se kterým se potýkají lidé s rakovinou. Strach, nejistota, ztráta kontroly, izolace (dále jsem ještě nedošla). Ve výsledku jsem meditovala dnes asi hodinu a půl.

Strach nám vyvolávají naše vlastní myšlenky. Nejde zabránit myšlenkám. Máme je zaznamenat - aha myšlenka - a nechat jít. A vrátit se k tomu, co děláme.

Náš mozek má rád jistotu. A kolem rakoviny je plno nejistot, což v nás vyvolává strach z budoucna. Jenže život je plný nejistot, jediné co je jisté, je teď a tady.

U rakoviny je důležité zachovat si pozitivní myšlení, snažit se být alespoň pár minut denně šťastný. Je již nějakou dobu prokázáno, že mysl a tělo jsou provázány. Pokud jsme ve stresu, produkuje naše tělo kortizol, který má škodlivý vliv na náš imunitní systém. No, ale aby mohl být člověk šťastný, opět musí být tady a teď. Konečně chápu, proč je meditace tak důležitá.

Bála jsem se, že dnešek pro mě nebude hezký den. Vím, že potřebuji spánek, abych byla více optimističtější a užívala si více dne. Jenže jak jsem meditovala (nejen ráno, ale i pak dvakrát během dne), tak jsem opravdu ty myšlenky nechala jít. Nezabývala jsem se jimi už snad posté.

No a díky tomu jsem si mnohem více užila den. Zjistila jsem, že mě baví připravovat jídlo. Hlavně ty vůně. Především bylinek. V rámci svého nového jídelníčku většinou snídám smoothie ze zeleniny a ovoce. A pak si dělám různé pití na den. Do zeleného čaje ještě přidávám bylinky jako mátu a meduňku. A pak si dělám vodu se zázvorem, kurkumou, citrónem a trochou černého pepře (kvůli kurkumě, aby se lépe vstřebala). No a ono to všechno tak hezky voní.

Na oběd jsem si udělala tzatziki a navíc do nich přidala čerstvé oregano (to mi z bylinek voní snad nejvíce). A k tomu jsem měla zbytek divokého lososa ze včerejška. A jedla jsem v klidu na terase, stejně tak večeři. Což jsem dříve (nevím proč) nedělala.

A dneska jsem po dlouhé době pociťovala chuť na jídlo. Ale ne na jídlo jako pizza a podobné, na které jsem dříve mívala chuť, když jsem byla nevyspaná, ale právě na zdravé jídlo se spoustou bylinek nebo česneku (ten jsem měla vždycky hrozně ráda).

Předpokládám, že je to kvůli tomu, že již skoro dva týdny téměř nejím žádné zpracované potraviny (ani pečivo či těstoviny).

Dneska jsem běhat nebyla. Místo toho jsem si našla na YouTube nějaký intenzivní kicking workout. A po jeho skončení jsem udělala něco, co jsem si ještě nedávno myslela, že již nikdy dělat nebudu, že z toho budu smutná. Tancovala jsem. A byla jsem opravdu šťastná.

A šťastná jsem byla několikrát během dne. U chystání jídla, u zmíněného tance, když jsem poslouchala Natálku, jak si hraje na domácnost ("já tady mám takový nepořádek, to musím uklidit, abych mohla zamést podlahu"), když se před spaním snažila přeprat Michala ("já mám super sílu").

Když medituju, tak opravdu věřím tomu, že se uzdravím. Navzdory ne moc prospané noci to byl opravdu krásný den. Děkuji za něj.

Chci, aby takových dní bylo mnohem více. A teď už vím, že já mohu udělat spoustu kroků k tomu, aby to tak bylo

21.6.2024

Uf, dnes to byl náročný den. Bohužel jsem nestihla cvičit, což mě štve, ale trochu jsem meditovala a jídelníček držím. Alespoň něco.

Dneska jsem totiž byla v MOU. První dojem super, je to tam obrovské a vypadá to tam docela dobře. Ale můžu porovnávat pouze s nemocnicí ve Vinohradech.

Každopádně to, co mě nejvíce zaujalo, je logistika. Já jsem dnešní dopoledne strávila ve Švejdově pavilóně. Tam je totiž konziliární ambulance, kde přicházejí noví pacienti. Prvně se jde přes centrální evidenci - tam si zapsali základní informace z občanky a zdravotní kartičky.

Přeš čárový kód se v MOU prokazujete na jednotlivá vyšetření. Takže o vás ví, když už čekáte v čekárně.

Poté jsem byla poslána (bez jakéhokoliv čekání) na První kontakt. Kde mi řekli, jak to tam funguje, dali mi podepsat papíry. Například jsem měla napsat osobu, která za mě může v případě nouze rozhodovat či může dostávat informace ze zdravotní dokumentace. Přesně jsem věděla, co na to Michal řekne: "Odpojit...". No a samozřejmě to pak řekl, když o pár minut později dorazil za mnou. No jo, za těch 13 let už se trochu známe.

A pak jsem byla poslána do konziliární ambulance. Ta slouží jako takový první kontakt s onkologem, který naplánuje léčbu. Přičemž každý den je tam jiný onkolog. Pokud jsem pochopila správně, tak je to rozdělené podle typů rakoviny.

Doktor mohl být přibližně v mém věku, takový sympaťák. Asi hodinu jsme si s ním povídali. Tedy především mluvil on. Nikam nespěchal, odpovídal na všechny mé dotazy.

Řekl mi, že u mého typu rakoviny je v rámci léčby primárně operace. Vezmou mi tedy pravý prs. Bohužel to jinak nejde, protože kvůli tomu, že je moje rakovina primárně lobulární, je tak roztroušena po celém prsu.

Zjistila jsem (pokud jsem to správně pochopila), že i to, co našli na MRI, nemusí být vše nutně rakovina, že se může jednat pouze o kalcifikaci. Přesný rozsah tumoru se tedy zjistí až právě při operaci.

Na základě velikosti se pak plánuje další léčba. V mém případě to bude určitě hormonální léčba, která může trvat roky. Pokud jsem správně pochopila, je to kvůli tomu, aby se předešlo rakovině vaječníku. Tam se prý ten můj typ rakoviny rád vrací.

Myslela jsem si, že když si nechám odebrat oba prsy, tak zabráním tomu, aby se ta moje rakovina do prsu vrátila. Jenže tak to bohužel nefunguje.

Druhý prs by byl odebrán, pokud by se zjistilo, že mám BRCA gen. Doktor říkal, že vzhledem k tomu, že dědeček zemřel na rakovinu prostaty, je tam malá pravděpodobnost. Jinak řečeno, že mám rakovinu v genech. Mám se tedy objednat na genetický test.

Kromě hormonální léčby mě nejspíš ani nemine chemoterapie. Je to kvůli tomu, že ta malinkatá část mého nádoru je duktální a trochu agresivní.

Ptala jsem se doktora na prognózu. Říkal, že se jedná o závažné onemocnění (protože prostě rakovina), ale podle toho, co zatím ví, je prognóza velmi dobrá. Že to je včasný nález, i když mě to tak nepřijde. Jejich primárním cílem je prý mě vyléčit.

Poté jsem šla na krev, což bylo za pár minut. Běží to tam jak hodinky. Prostě jak fabrika. Pak na rentgen plic kvůli možným metastázím (tam zatím neznám výsledek). Opět záležitost na pár minut.

Příští týden v úterý mám jít ještě na biopsii té zvětšené uzliny, aby věděli, zda ji mají při operaci taky vzít. A ve stejný den pak ještě půjdu na ultrazvuk jater (kvůli možným metastázím).

A další den ve středu se půjdu objednat na chirurgii, domluvit si termín. To už je v jiném pavilónu, který je hned za rohem od toho, kde jsem byla dnes.

No a druhého července pak zasedá mamární komise, která se na všechny výsledky podívá a schválí postup pana doktora. A pak může proběhnout domluvená operace.

Celá léčba, ať bude jakákoliv, bude probíhat tam. K dispozici je i psychologická péče, které asi využiji. Můžu jít s Michalem nebo jsou tam i různé skupinovky. Možná využiju i nutričního poradce.

Je to tam jak malé městečko pro lidi s rakovinou - onkocity. Pevně věřím tomu, že pokud mě někdy mohou vyléčit, tak právě tam.

22.6.2024

Dneska byl fajn den. Děkuji za něj. Opravdu jsem se několikrát během dne cítila šťastná. Asi je divné, že to říká člověk s rakovinou, ale ono to fakt jde.

Vzpomínám si, že když jsem se Sudánce nějak před dvěma týdny ptala, zda je možné, že budu ještě někdy šťastná. Tak řekl - určitě! A měl pravdu. Zase. Jak on to dělá...

Na dnešek jsem se docela dobře vyspala. A všimla jsem si, že už nemám tak stažené břicho.

Pokud bych měla říct věc, která mi na psychiku nejvíce pomáhá, tak je to rozhodně meditace. Provádím ji několikrát během dne, třeba po deseti minutách. A hlavně venku. Když mám pár minut času (třeba když se Natálka dívá večer na pohádku), tak jdu prostě na terasu a zapnu Headspace. Dřív bych četla něco na internetu nebo koukala na YT - takové rádoby vzdělávání.

No a když medituju, tak mi přijde, že se opravdu mohu vyléčit. A také jsem během dne mnohem více přítomná. Nejsem tolik v budoucnosti nebo v minulosti, prostě jsem tady a teď.

Nejlepší je (tedy alespoň za mě) ji provádět hned ráno. To člověka hezky nakopne do nového dne. A pak prostě několikrát během dne, když na mě jde třeba nějaká úzkost či strach. A venku to na mě má mnohem větší účinek.

A pak mi pomáhá pohyb. Dneska jsem zjistila, proč nemůžu uběhnout něco přes kilometr najednou. Protože běhám moc rychle! Když jsem naposledy běhala nějaké delší trasy (asi na gymplu), tak to bylo načas. Prostě běžet co nejrychleji to jde.

Tušila jsem, že něco dělám špatně, ale upřímně se mi to nechtělo hledat. Naštěstí se to vyřešilo samo. Když jsem běžela zpět od koní, tak z odbočky vyběhl nějaký pán, který na rozdíl ode mě věděl, co dělá. No, tak jsem ho prostě kopírovala, běžela jsem ve stejném tempu jako on, zvedala ruce jako on. No a nakonec jsem tedy uběhla skoro celý kilometr v kuse a ani to moc nebolelo. Spíše mě to více bavilo, protože to nebylo tak náročné. Snad zítra opět potkám nějakého běžce, kterého budu moct stalkovat.

A myslím si, že jsem objevila lék na jakoukoliv depresi: Fitness Marshall. Pokud tohle někdo čte, tak zde:

Je zapotřebí nebýt úplná konzerva.

Fitness Marshall je nejenže skvělý instruktor a tanečník, ale především komik. Já nevím, zda se dřív smát nebo tancovat. Ta kombinace je naprosto geniální. A právě když u toho tancuju a směju se těm jeho grimasám a hláškám, tak se cítím hrozně spokojená.

A myslím, že tohle je právě další díl skládačky, jak dostat do svého dne více pohybu.

Už je to 14 dní, co začal tento projekt, takže jaké byly cíle z minulého týdne?

- Pokračovat se svým novým jídelníčkem (ale hlavně jíst!)

- Čtyřikrát intenzivnější pohyb než jen chůze (alespoň na pár minut)

- Pracovat alespoň dvě hodiny denně (kvůli psychice)

- Ve středu se v MOU objednat k terapeutovi

Co se týče jídelníčku, není problém. Mám dokonce i chuť na jídlo. Baví mě chystat jídlo, vaření naštěstí není moc potřeba. Jo a taky jsem začala jíst pěkně v klidu venku (ne u televize nebo knihy).

Intenzivní pohyb byl kromě pátku každý den. A také s tím nemám žádný problém.

Co se týče práce, tak tam se mi dařilo pracovat tak hoďku denně. Jak jsem se soustředila na své fyzické a psychické zdraví (a myslím, že se zadařilo), tak na práci prostě nebyl čas.

Většinu dne totiž trávím pohybem, meditací, jídlem, čtením či posloucháním knih a především staráním se o Natálku. Celkově mi přijde, že jsem obrátila svůj život naruby. A rozhodně mi to vyhovuje.

No ale abych nekecala, často se mi stalo, že jsem hodiny strávila zbytečným googlením nesmyslů. Nebo řešila blbosti s ChatGPT. Jakože co by kdyby. Ale tento čas se postupně snižuje.

Práci vyřeším nějak postupně, až budu vědět více o své léčbě a jak na tom vlastně jsem. Jak pro mě práce byla dříve (bohužel) prioritou, tak nyní jsem ji (alespoň načas) odsunula do pozadí.

Také jsem dnes zavolala mamce. Myslím, že jsem ji to podala tak, aby se moc nebála. Tedy jestli to je v této situaci možné. Mluvila jsem jistě s vidinou, že se uzdravím. Poprosila jsem ji, aby to řekla ségře a bráchovi. Nerada o tom mluvím. No a ti mi hned psali, že s čímkoliv pomůžou, cokoliv je potřeba.

Ono tyto zápisy mohou vyznít tak, že jsem se s rakovinou nějak srovnala, že je všechno krásné a růžové. Ale ono to tak není. Samozřejmě, že se bojím, hrozně se bojím. Spíš jde o to, že se snažím, co nejvíce užívat přítomnosti, která je zatím docela fajn.

Ale vím, že to tak nebude pořád. Určitě přijdou další špatné zprávy. Budu ležet sama v nemocnici. Bude mi hrozně zle z chemoterapie. Budu se cítit hnusně bez prsu a bez vlasů.

A asi proto o své rakovině nechci mluvit s dalšími lidmi. Protože nechci vidět další strach. Nechci slyšet, kdo komu umřel na rakovinu. Nechci slyšet, že o moc nejde, že ten a ten rakovinu má a je v pohodě a chodí do práce.

Jsem vděčná za to, že se dokážu s touto situací docela vyrovnat. Ale bohužel zatím do toho nespadá to, že o tom budu běžně mluvit s lidmi.

Vím jistě, že ten strach tam je. Bála jsem se něčeho celý život. Jakobych beze strachu neuměla žít. Bála jsem se, že přijdu o práci, bála jsem se porodu, bála jsem se hrozně o Natálku, když se narodila, bála jsem se, že se nezvládnu uživit sama na volné noze. A věřím, že ten strach sahá hlouběji do minulosti. Akorát nevím proč.

Ne že bych byla v nějakém velkém každodenním stresu, ale ten strach tam v pozadí vždycky byl. Jakože když se něco podařilo, tak jsem se hned začala bát, co se pokazí. Místo toho, abych si naplno užívala, že se mi daří.

Samozřejmě jsem se s tím strachem snažila bojovat. Sestavovala jsem si různé plány, jak předejít tomu, čeho se obávám nebo co dělat, pokud by ta situace nastala. A řekla bych, že to docela pomáhalo.

Otázkou zůstává, zda jsem si třeba právě tímto nepřispěla ke vzniku rakoviny a tedy jak se toho neustálého strachu zbavit.

A s tímto si myslím, že by mi mohl pomoci psychoterapeut. Kontakt na něj ze včerejška mám, ještě se tedy musím objednat.

Co mám tedy v plánu na další týden:

- Pokračovat v pohybu, jídelníčku a meditaci, protože to očividně pomáhá (cítím se dobře)

- Objednat se k psychoterapeutovi

- Vyzkoušet 16:8 půst (zda je to zvládnutelné a vyhovuje mi to)

- Jít alespoň na jednu sociální událost (měla bych se opět začít stýkat i s dalšími lidmi)

23.6.2024

Asi si budu muset koupit nějaké sportovní boty. Tenisky asi nejsou ideální na běhání. Mám totiž několik puchýřů na nohách. Jsem si říkala, že už si nic nového kupovat nebudu, že to už nějak doklepu s tím, co mám. Blbá sranda, já vím.

Dnes jsem doběhla až ke koním, tedy něco přes kilometr na jeden zátah. Prostě jsem běžela pomaleji. A poté na jeden zátah zpět. Ke konci už to bylo trochu náročnější, ani ne tak na dech, ale spíše, že už mě bolely nohy.

Takže už vím, že jsem běžela špatně. Ne že jsem taková lama a neuběhnu ani pár set metrů.

Na koně jsem čučela asi půl hodiny. Nevím přesně, protože sebou mám jen klíče. Přemýšlela jsem nad tím, jak a kdy tento můj projekt zveřejním.

Už vím, že zveřejním. Tím jsem si jistá a to z několika důvodů.

**Zaprvé:** Není pro mě jednoduché mluvit o rakovině. Nechci si to neustále připomínat. A nahlas je to takové reálnější. Raději bych mluvila o normálních věcech. Na druhou stranu chápu, že mé nejbližší a známé zajímá, jak na tom jsem. Takhle si o tom můžou přečíst. Napadlo mě, že bych ještě před začátek deníku dala nějaké souhrné info. Třeba v jaké fázi je má léčba.

**Zadruhé:** Věřím, že některé mé tipy mohou pomoci někomu dalšímu s rakovinou. Prostě, jak se s tím alespoň trochu vypořádat. Protože je to kurva těžké. A to jsem na úplném začátku.

**Zatřetí:** Podle mě zjištění, že má váš blízký rakovinu, je taky neuvěřitelně bolestivé. Chcete pomoci, ale nevíte jak. Nevíte, co daný člověk cítí. A právě po přečtení těchto mých zápisků, kdy píšu to, co cítím, co dělám, se můžete alespoň trochu vcítit do člověka s právě zjištěnou rakovinou.

**Začtvrté:** Sigi a Lucka T. mi psaly, že by určitě ocenily takového průvodce. Jakože co člověka všechno čeká, když zjistí, že má rakovinu. Té nejistoty už je tak dost a tohle může být alespoň malé světýlko v tak tmavé místnosti.

**Zapáté:** Proč ne? Vlastně mě nenapadá jediný důvod, proč to neudělat.

Celkově to byl dneska další dobrý den. Děkuji za něj. Běh samotný mi zvedl náladu. Taky jsem opět tancovala (nebo se spíše smála) s fitness Marshallem. Ta kombinace pohybu, smíchu, sebevědomí a umět si ze sebe udělat srandu je opravdu geniální. Ano, je to trochu úlet. Ale to je právě ono. Hudbu normálně poslouchám trochu jinou, ale v tomhle případě mi to nějak nevadí.

Každopádně se po každé fyzické aktivitě nebo meditaci cítím tak silná. Jakože kdo jiný než já by měl porazit rakovinu.

V knize "Nejste bezmocní" jsem četla, že jedním z důležitých faktorů k vyléčení z rakoviny je i důvod, proč žít. Lidé, kteří milují život a nepřipouštějí si, že by je rakovina položila, žijí mnohem déle, bez ohledu na typ rakoviny a další faktory jako věk atd.

Trochu to souvisí s myšlenkou, kterou jsem slyšela v závěru knihy "Zázračná imunita". Pokud zůstáváme aktivní jak fyzicky, tak mentálně, naše imunita nás chrání, protože tady ještě máme něco na práci. Ale pokud to vzdáme, tak proč by pro nás měla něco dělat? Proč bychom tu dále měli být, když nic neděláme?

No a já jsem byla vždycky taková ta plná energie. Jakože je mě plná místnost. Slyšela jsem to od spousty lidí, ať už napřímo, nebo mi to psali v návaznosti na má YT videa.

Mentálně jsem se poslední roky pořád posouvala. Ale rozhodně jsem zanedbávala tu fyzickou stránku. Toho pohybu bylo fakt málo a vlastně žádný intenzivnější pohyb. No a to stravování byl taky děs. I když jsem si ještě nedávno myslela opak.

Celkově jsem měla v hlavě jen práci. A to i když jsem nepracovala, tak jsem si četla knihy či sledovala videa na téma, týkající se mé práce.

Ale díky Natálce jsem naštěstí část dne věnovala něčemu jinému. "S dovolením, já se sem nevejdu." Tohle dneska řekla, aby si udělala místo mezi mnou a Michalem.

Každopádně již vím, že jsem zanedbávala pohyb, stravu a odpočinek. A teď je to přesně opačně, práci věnuji minimum času. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.

Jsem ráda, že jsem si něco našetřila, že Michal má docela dobrou práci. A tedy že momentálně nemusím řešit peníze. Ono ty peníze na důchod, co mám investované, asi taky možná nebudou potřeba za několik desítek let.

Samozřejmě, že mám během dne ponuré myšlenky. Vlastně každou chvíli. Ale snažím se je rozpoznat a pustit. Prostě, jak mě to učí meditace. A když je nejvíc zle, tak mám činnosti, které mi zlepší náladu. A upřímně jsem sama překvapená, jak to celé funguje. Přemýšlím, kdy jsem naposledy brečela. Myslím, že to bude minimálně dva dny.

24.6.2024

Tak dneska jsem brečela. Ale spíše dojetím. Psala jsem svým studentům v rámci mého kurzu, že jsem vážně nemocná a následující týdny nebudu úplně k dispozici. Dostala jsem od nich krásné odpovědi plné podpory a pochopení.

Naštěstí jsem toho na prázdniny neměla mít moc. Převážně kontrolu projektů od aktuálních studentů, což není nijak náročné a lze to dělat kdykoliv. A pak přípravu na další běh, který má začít v září. Příprava měla být spíše administrativní, plus nějaké aktualizování některých lekcí. Naštěstí mám většinu kurzu asynchronně pomocí videí, takže tak 90 % kurzu je hotovo.

Ale pokud bych měla mít na podzim nějakou náročnou léčbu, tak termín zruším, popřípadě odložím. S tím jsem smířená. Zaprvé se nechci nijak stresovat a zadruhé nechci ohrozit kvalitu své výuky. Ale pevně věřím, že tohle je opravdu jen krajní možnost

...

Je opět krásný večer. Nechápu, proč jsem i dříve netrávila tolik času venku. Je přece mnohem lepší jíst, číst, meditovat, psát, pracovat venku. Tedy já jsem to vždycky tak nějak chtěla. Jenže jsem pořád sklouzávala k tomu, že na to není čas a jedla třeba u počítače. A pak večer koukala na televizi. No jo. Asi opravdu potřebujeme nějaké setkání se smrtí, abychom si uvědomili, co všechno je v našem životě špatně. A to i když jsme byli hluboce přesvědčeni, že s ním nic špatně není.

Ale i když se momentálně snažím dělat věci, které mi prospívají fyzicky a psychicky, stejně se cítím někdy úplně na nic.

Jako třeba dnes. Zase jsem odpoledne brečela. Prostě mě zavalil smutek, když jsem si vzpomněla, o jaké věci možná přijdu. Teď nemyslím věci v nějaké vzdálené budoucnosti, ale spíše v rámci několika měsíců.

Četla jsem si totiž nový článek od Honzy Javorka, ve kterém píše o tom, na čem pracoval v minulých týdnech. No a právě tam zmiňoval naši budoucí spolupráci. On je z toho tak hezky nadšený a já ostatně taky. Tedy alespoň byla jsem. Měla/mám tolik nápadů. Musím mu napsat, jaká je situace. Pevně věřím tomu, že to nějak vyřešíme.

Přišlo mi, že dnes jsem byla nějaká apatická a pak skleslá. Nepomáhala ani meditace, ani tanec. Předpokládám, že je to kvůli tomu, že zítřejší dopoledne strávím v onkologickém ústavu. To na náladě asi moc nepřidá.

Já opravdu nechápu, co se to v mé hlavě někdy odehrává. Jednou jsem si stoprocentně jistá, že se vyléčím a o den později mám metastáze v celém těle a za chvíli umřu. Prostě napalici.

Přijde mi, jako kdybych byla na obrovské lodi na rozbouřeném moři. To moře ještě nedávno bylo docela klidné a já měla loď pod kontrolou. Jenže teď je počasí a moře úplně nepředvídatelné, nevím, co se odehraje v následujících minutách. A já se snažím vší silou držet kormidlo, ale někdy mi prostě docházejí síly. Jak dlouho to budu takhle zvládat? Zklidní se to moře někdy?

Všude se píše, že když máte rakovinu, je hlavně důležité zachovat pozitivní mysl. Jenže ono to není tak jednoduché, ba naopak to spíše přidává další tlak. Naštěstí o tom byla zmínka i v rámci meditace na Headspace. Je normální se cítit na nic. Je normální, že nás napadají pesimistické myšlenky. Jde spíše o to si uvědomit, že se jedná pouze o myšlenky. Zaznamenat myšlenku a nechat ji odejít. A díky tomu si pak užívat, co zrovna děláme.

Jinak řečeno, nelapit se do sítě negativních myšlenek, spíše je jen pozorovat. No, jenže ono mi to pořád nejde. Respektive pracuji na tom. Jsou dny, kdy se mi to daří více a jindy méně. Ale prý je to jen o cviku.

Strach je prý jen tam, kde není pocit kontroly. Jestliže víme, že nad něčím máme kontrolu, tak strach zmizí. Jenže ono není zrovna jednoduché získat pocit kontroly, když máte rakovinu. Předpokládám, že i proto jsem byla ze začátku zoufalá z toho, že se ještě neléčím, hlavně ať už je nějaká léčba.

Jenže pak jsem si uvědomila, že já se už vlastně léčím.

Ono, rakovina je komplexní onemocnění. Kdyby to tak nebylo, předpokládám, že bychom na ni už měli lék. Nádor je jen symptom. Aby vznikl, musí se toho odehrát v našem těle tolik. A já jsem tomu určitě šla naproti. Není to tak, že bych měla jen "smůlu", jak jsem si ze začátku namlouvala.

Rakovina vzniká jako vedlejší produkt dělení buněk. Dělení buněk nastává při zánětech. Záněty mohou vznikat spoustou způsobů. Kouření, pobyt na slunci bez opalováku, nevhodná strava, hodně stresu... Takže jedná se pouze o statistiku, čím více budeme našemu tělu škodit, tím vyšší je pravděpodobnost vzniku rakoviny. Samozřejmě zde hrají nějaký vliv i geny. Ale z velké části si za rakovinu můžeme sami. Takže já jsem statisticky měla třeba menší pravděpodobnost, ale ta pravděpodobnost tu stejně byla.

Existuje spousta studií, které se zaměřují na různé aspekty, které mohou pomoci v léčbě rakoviny. Některé se zaměřují na pohyb, jiné na různé potraviny, další na psychiku... Každý tento aspekt může více či méně přispět k vyléčení či alespoň prodloužení života člověka s rakovinou. Jak říkám, rakovina je komplexní onemocnění, jedna věc k vyléčení/prodloužení života nestačí.

Proto si myslím, že i já můžu přispět k tomu, abych se vyléčila nebo alespoň žila co nejdéle. A to vlastně dělám od té doby, co jsem zjistila, že mám rakovinu.

Změnila jsem kompletně svůj jídelníček, přidala více intenzivního pohybu. Začala relaxovat pomocí meditace. Odstranila jsem ze života co nejvíce věcí, které by mě mohly stresovat. Mám kolem sebe spoustu podpory a lásky.

A mám v plánu další věci.

Proto si myslím, že se již léčím. Prostě se snažím najít trochu kontroly, mít to kormidlo pevně v rukách, alespoň do doby než udeří další velká vlna. Ale je to kurva těžký.

25.6.2024

Dneska to byla opět emoční jízda. V noci se mi zdálo o kolejích, o době, kdy jsem byla na vysoké. Jak náročné bylo to probuzení, když jsem si ihned vzpomněla, jaká je situace.

Celé dopoledne jsem strávila v MOU. Prvně jsem byla na biopsii uzliny, která na MRI vypadala trochu větší než ostatní. Jako biopsie sama o sobě nebolí. Bolí to trochu později, když anestezie přestane působit, nic hrozného.

Ptala jsem se doktorky, zda je možné, abych měla pořád modřinu z té první biopsie. Protože místo vpichu mám pořád zvětšené. Vím jistě, že takový hrbol jsem před biopsií neměla. No, ale moc jsem toho nezjistila. Něco na ultrazvuku viděla, jenže nemohla mi přesně říct, zda se jedná o hematom, nádor či kalcifikaci... Prý, že důležité jsou výsledky z MRI. Nevím, co si mám o tom myslet. Raději se nebudu zbytečně strachovat.

Pak jsem o asi hodinu později byla objednaná na ultrazvuk jater. Když mě vyšetřovala, byl to děs. Jako psychicky. Hrozně jsem se bála, že něco najde. V mé hlavě byly opět katastrofické scénáře jako "Panebože, co to tam máte...". Když po několika minutách skončila, řekla, že dobrý. Játra vypadají v pořádku.

Myslela jsem, že se jí tam na tom stole rozbrečím. Konečně nějaká dobrá zpráva. A po zbytek dne jsem měla opravdu dobrou náladu. Fakt jsem se snažila tuto informaci užít a nestresovat se alespoň na jeden den něčím dalším.

Dokonce jsem si v knihkupectví koupila knihu. Důležitý dodatek: která se nijak netýkala rakoviny, zdraví, ani ničeho podobného. Spíše než kniha se jedná o takovou cvičebnici šifer. Jakože dostanete spoustu indicií a vaším úkolem je přijít na to, kdo, kdy, co a jak. Vždycky jsem měla podobný typ logických hádanek ráda.

Zjistila jsem, že s ChatGPT umím i docela vařit. Celkově je AI dobrým pomocníkem právě na vytváření receptů z daných potravin. Nebo když má člověk spoustu poznámek z různých knih, tak dát ty informace dohromady a vytvořit z toho nákupní seznam. Nebo když potřebuju vědět, jaké potraviny by se neměly kombinovat. Nebo v jakém množství můžu určité potraviny jíst. Ani třeba se zázvorem by se to nemělo přehánět.

A večer jsem měla poslední workshop v rámci svého kurzu. Bylo hezké poslouchat, jak si studenti kurz užili, kolik jim to dalo. Je fajn dělat práci, která má smysl. Pomáhat ostatním.

Jinak jsem dnes neměla moc času přemýšlet. Prostě toho bylo hodně. A ono je to možná dobře.

26.6.2024

Dneska opět dobrá zpráva. Plíce jsou čisté. Takže už mám za sebou všechna vyšetření. Čeká se jen na výsledek biopsie z podezřelé uzliny, která je vedle prsa. Samozřejmě, že bych byla moc ráda, pokud by výsledek byl negativní. Ale momentálně jsem šťastná za to, že rakovina není dále v těle.

Operace proběhne až 22.7., bohužel je plno. Vezmou mi pravé prso. Ale s tím jsem smířená. Třeba si nechám v budoucnu vytvořit nové. Nebo pokud bude genetické vyšetření pozitivní, nechám si vzít i druhé. Ale tohle nějak neřeším. Jde jen o prsa. Dítě už mám, kojila jsem.

Operace by neměla být nějak náročná, den dopředu nastoupím k hospitalizaci. Taky v MOU. Následující den operace a další den mě pustí. Pokud se prý budu cítit dobře, je možné jít domů i tentýž den.

A pak se uvidí, co dál. Záleží na skutečné velikosti tumoru. Zda byla zasažena i uzlina atd.

Jinak dneska to byl fajn den. Děkuji za něj.

Opět jsem byla běhat. Už mám běžecké boty :-). Opět jsem hodně tancovala, to mi hodně zvedá náladu. Jo a taky jsem luštila šifry na terase a chvíli pracovala. Jde o to, abych pořád neřešila rakovinu. Prostě já když si něco umanu, tak přes to nejede vlak.

V poslední době jsem přečetla několik knih o rakovině. Třeba Jak utéct rakovině nebo Nejste bezmocní. Taky jsem poslouchala několik rozhovorů s lidmi, kterým doktoři dávali pár měsíců života. Navzdory všemu se tito lidé buď zcela vyléčili, nebo již žijí mnohem déle, než se předpokládalo. No a tito lidé, ať už ze zmíněných knih nebo rozhovorů, mají jedno společné. Změnili od základů svůj život.

Rakovina je komplexní onemocnění, není jedno řešení. Léčba jako operace, chemoterapie atd. je jeden kousek skládačky. A řekla bych, že prvním krokem k vyléčení je převzít odpovědnost za svoje zdraví. Nečekat, že za nás všechno odvedou doktoři. Možná částečně ano, ale pravděpodobně se pak rakovina vrátí.

I já jsem si ze začátku myslela, jakou mám smůlu. Někdo si může říkat, že to má v genech, tak s tím nic nezmůže. Jenže geny hrají vliv asi deset procent. Zbytek je ruská ruleta. Někdo má třeba ten zásobník větší, ale pořád hraje a hraje a hraje, tak si ho ta kulka prostě jednou najde. Není lepší ji prostě nehrát?

Takže i mně to chvíli trvalo si uvědomit, že si za rakovinu ve větší či menší míře můžu sama. Každopádně to už je teď jedno. Důležité je, co s tím udělám. A co již vlastně dělám.

Přijde mi, že můj život vypadá úplně jinak. Vlastně vypadá tak, jak jsem ho i chtěla žít. Tedy až na ty stresy kolem rakoviny. Ale chápeme se. Méně pracovat, více si užívat dne, žádné seriály (maximálně film s Michalem). Být více v přítomnosti, více se hýbat, lépe jíst. Teda nenapadlo mě, že bych někdy psala takto o svém životě. Ale i to je moc fajn.

Jo a na tuto neděli jsem objednaná na masáž. Na to se hrozně těším.

Chtěla bych se i více družit. Ale zatím se na to moc necítím. Jak učím Natálku, jedno po druhém.

27.6.2024

Když jsem dnes ráno běžela, tak jsem cítila takový vnitřní klid. Jakoby se mi lépe dýchalo. Opravdu jsem si užívala přítomnost. Jakoby se mi vytvořil prostor, zmizel nějaký odpor, obviňování, popírání.

A v podobném duchu se nesl můj celý den. Celý den jsem nezapochybovala o tom, že se vyléčím.

Možná je to dáno i tím, že mám konečně nějaké datum. Datum operace. A do té doby mám v plánu pokračovat ve svém plánu. Tedy léčit se všemi prostředky, které mám k dispozici. Jinak řečeno pokračovat ve svém novém životním stylu. A třeba ještě přidávat další hacky, které objevím.

Teď poslouchám knihu Zhluboka se nadechněte, která je o zbavení se chronického stresu. Zrovna jsem u kapitoly, která mluví o tom, že krátkodobý stres je pro naše tělo užitečný. Díky němu se můžeme jakoby "naočkovat" na stres od nečekaných stresových situací. A ten krátkodobý stres je prý lepší, pokud je fyzický. Tak třeba intenzivní krátkodobé tréninky nebo studené sprchy. Takový krátkodobý stres je prý prospěšný pro náš imunitní systém a dokonce působí protizánětlivě. A to chceme.

Tak jsem si říkala, že bych mohla vždycky v závěru svého běhu postupně zrychlit. No a že vyzkouším studené sprchy.

A ještě jedna věc mě dneska v knize zaujala. Bylo to v rámci kapitoly, která mluvila o tom, jak se pořád snažíme být nejlepší a klademe na sebe velké nároky. Ale bohatě stačí být dostateční. Opakovat si věty: Obdivuji [vaše jméno]. Já jsem [vaše jméno].

Obdivuji Lucii Lénertovou. Já jsem Lucie Lénertová.

28.6.2024

Dnešní dopoledne bylo úžasné. Možná bude i odpoledne, ale nechci předbíhat. Jsme na zahradě a Natálka si hraje s babičkou.

Zjistila jsem totiž, že mi moc pomáhá nejen běh samotný, ale také ta přestávka uprostřed, kdy se tak pomalu procházím kolem ranče. Pochoduju a povídám si nahlas - naštěstí tam v okolí nikdo nebydlí a kolem potkávám jen pejskaře, běžce či cyklisty. Prostě si vyřeším vše, co mě tíží, a zpět běžím s prázdnou hlavou.

Dneska jsem přemýšlela hlavně nad tím, jak to bude s mým kurzem. Došla jsem k závěru, že do operace bych chtěla dodělat zbývající lekce. Není toho naštěstí moc. Myslím, že pokud budu pracovat hoďku až dvě denně, tak to bude dostačující. No a pokud to nestihnu, tak se toho vlastně tak moc neděje. Hlavně žádný nátlak.

Otázkou zůstává, co s termínem v září. Tam toho na přípravu není moc. Zkontrolovat již hotové video lekce, dořešit junior.guru s Honzou, nachystat ChatGPT asistenta pro studenty, v Notionu udělat harmonogram. Většina práce je hotová z prvního běhu. Takže opět nic, co by se nedalo zvládnout za pár hodin. Plus nějaká práce v průběhu. Pokud nebude léčba nějak extrémně náročná, třeba, že mi začne chemoterapie (pokud tedy vůbec bude) zrovna v září, tak bych to měla bez problémů zvládnout.

A při nejhorším bych termín posunula. Ale momentálně nevidím důvod, proč to úplně rušit.

Navíc potřebuju dělat věci, které mi ani vzdáleně nepřipomínají rakovinu. Samozřejmě potřebuju vydělávat. A to nejdůležitější - potřebuji dělat věci, které mi dávají smysl, které mě baví.

Na druhou stranu vím, že se musím hodně kontrolovat. Abych nesklouzla do starého režimu. Když na to teď zpětně vzpomínám, já jsem to s tou prací opravdu přeháněla. Pracovala jsem na několika věcech zároveň, potřebovala mít vše dokonalé (nebo alespoň téměř). V podstatě jsem nedělala nic, co bych dělala jen tak, protože mě to baví teď, bez ohledu na to, zda mi to něco přinese v budoucnu. Prostě většina věcí byla pro budoucí Lucii. Tedy alespoň co se týče práce a odpočinku.

Odpočinek jsem vlastně neměla. Protože i když jsem jakože odpočívala, tak jsem četla/studovala něco, co se týkalo buď programování, nebo práce na volné noze a podobně. Mě to sice bavilo a baví, ale neodpočinula jsem si od toho.

A tam, kde jsem naopak měla více myslet na budoucí Lucii, tak tam jsem na to kašlala. Strava a pohyb.

Neřekla bych, že jsem jedla úplně špatně. Ale s tím, jak jím teď, se to nedá vůbec srovnávat. To stejné se týká pohybu.

Jinak řečeno, chci, aby i do budoucna bylo na prvním místě zdraví. Mentální, fyzické, psychické. Pak rodina a až pak práce. A ne naopak, jako tomu bylo donedávna. Věřím, že jedině tak se můžu uzdravit a zůstat zdravá.

Právě proto si musím dávat pozor, abych nesklouzla do starého režimu.

No a tohle jsem si tak nějak dneska vyřešila v mé běžecké pauze. Pracovat co nejvíce na svém zdraví a práci věnovat maximálně dvě hodiny denně. Můžu si to dovolit, jelikož budoucí Lucie je teď, takže máme něco našetřeno.

Doma jsem si ještě klasicky zaskotačila u videí s fitness Marshallem a pak jsem jela do Králova Pole si sednout do Gimmi kavárny. Mají tam výborné kafe, milou obsluhu a vajíčka snad na všechny způsoby. Potřebovala jsem vyřešit faktury. Což je hrozná nuda. Ale tam mi to šlo pěkně svižně. A to tak, že mi zůstal čas i na můj nový koníček luštění šifer. To mě hrozně baví. Je super, že je to aktivita, ke které nepotřebuju počítač ani telefon.

No a pak byl čas oběda, tak jsem šla pro Natálku do školky.

Tolik věcí, kterých jsem si užila za pouhé dopoledne. Proto úžasné dopoledne. Děkuji za něj.

Řekla bych, že si tolik věcí užívám díky meditaci. Opravdu se snažím být co nejvíce v přítomnosti. Je to těžké, ale jde to.

Je to tři týdny, co vím, že mám rakovinu. Tehdy by mě nenapadlo, že si ještě někdy budu užívat života. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu šťastná.

Vím, že přijdou těžké časy, ale taky už vím, že je zvládnu. Jsem na sebe moc hrdá.

Jo a studenou sprchu i zrychlený běh jsem zvládla. Sice jsem mohla víc zabrat, vydržet o něco déle. Ale zítra je taky den.

29.6.2024

Diagnóza rakoviny už je tu se mnou tři týdny. Přijde mi to ale jako věčnost. No a jak to vypadá s mým projektem humr?

Toto jsem si stanovila před týdnem:

- pokračovat v pohybu, jídelníčku a meditaci, protože to očividně pomáhá (cítím se dobře)

- objednat se k psychoterapeutovi

- vyzkoušet 16:8 půst (zda je to zvládnutelné a vyhovuje mi to)

- jít alespoň na jednu sociální událost (měla bych se opět začít stýkat i s dalšími lidmi)

S jídelníčkem nemám problém. Naopak jej neustále rozšiřuju o další potraviny. Třeba dneska o mladé výhonky hrášku a ředkvičky. Celkově mě hrozně baví chystat jídlo. Ne vařit, ale chystat (trhat, krájet). Tolik barev a vůní a pak chutí. Jej.

S pohybem to jde také dobře. Myslím, že až na úterý, kdy jsem byla celé dopoledne v MOU, jsem běhala každý den. Také se procházím mnohem více. A každý den si zatancuju/zasměju u pár písniček s fitness Marshellem. On je fakt magor a to mě baví.

Medituji několikrát během dne. Nejlepší je to ráno - na navození nálady a pak večer před spaním. Popřípadě medituju v noci, pokud nemůžu spát. To se naštěstí teď moc nestává.

Myslím, že se mi daří i docela pracovat. Jakože se dokážu soustředit na práci. Ale tak maximálně hodinu a půl denně.

Mám nový koníček - luštění šifer. No ono těch koníčků je vlastně více. Řekla bych, že mě baví všechno z výše uvedeného, jídlo, běh, meditace, skotačení po obýváku.

K psychologovi v rámci MOU jsem volala, ozvou se maximálně do měsíce. Prostě jsem v pořadníku.

Co se týče toho půstu. 16 hodin je na mě moc. A já chci svůj nový život poskládat z věcí, které zvládnu dodržovat dlouhodobě. Takže cca 12 - 14 hodin je na mě ok. Stejně nejsem zvyklá jíst hned po ránu. A během dne jím fakt hodně. A tím, jak jím zdravě, ani nemám žádné chutě na nějaké nesmysly. Tedy prozatím.

Na sociální událost jsem chtěla jít. Ve středu bylo v Brně v Kumštu setkání s Robertem Vlachem (Na volné noze). Jenže já jsem na to stejné odpoledne měla i schůzku s chirurgem v MOU ohledně mé operace. Ne že bych pak hlavní debatu nestíhala, přece jen MOU a Kumšt jsou kousek od sebe, ale neměla jsem na to myšlenkovou kapacitu. A to mě mrzí, protože tam bylo několik lidí, které jsem chtěla znovu potkat.

Prostě jsem na lidi ještě neměla moc náladu. Momentálně zvládám být sama se sebou (to mám momentálně asi nejraději) nebo s lidmi, kteří jsou mi nejblíž.

Ale snad se ten okruh brzo rozroste. Ale asi nemá smysl se do něčeho nutit.

No a co bych chtěla zvládnout příští týden?

- pokračovat v pohybu, jídelníčku, meditaci, relaxaci, protože to očividně pomáhá

- pracovat maximálně 1,5 hodiny denně

- zveřejnit tento projekt humr

- napsat newsletter (ale ne na téma AI a Python), ale s informací o mém novém projektu

- objednat se na genetické vyšetření

- objednat se k praktické doktorce na předoperační vyšetření

Co se týče toho posledního bodu. Předoperační vyšetření může být maximálně 14 dní staré. A já na něj chci jít právě těchto 14 dní dopředu, pokud to půjde. Jde o to, že 20.7. máme jet s rodinou (bráchova, ségřina a moje) na chatu na týden. Já jsem se na to moc těšila. Jenže bohužel 22.7. mám operaci. Samozřejmě, že bych mohla jít později, ale to já nechci. Což je asi pochopitelné.

No, jenže sem tam se stává, že někdo kvůli nemoci operaci zruší. Tak chci být ready těch 14 dní dopředu, kdyby se to náhodou stalo. Možná je to bláznivý plán, ale proč to nezkusit.

1.7.2024

Včera nějak nebyl čas na psaní tohoto deníku. Což ostatně nevadí. Nechci sklouznout do toho, že prostě musím psát každý den. Nemusím. Nemusím spoustu věcí.

Ale dnes chci psát. Je dopoledne. Dosti se ochladilo. Což je super. Každopádně jsem na terase, ale ne na gauči. Ale na zemi na karimatce. Proč? Protože čtu další knihu: Stvořeni k pohybu. A v první kapitole bylo, že my lidé nejsme uzpůsobeni na to sedět celý den na židli. Židle je vymoženost dnešní doby. Což jsem asi tak nějak tušila, protože vždycky jsem raději seděla na zemi.

Doteď nevím, jak mám sedět správně na pracovním křesle. Vždycky jsem si dávala jednu nohu pod zadek nebo seděla jinak krkolomně. No a na terase jsem pracovala na gauči. Z čehož mě akorát bolely záda.

Takže jsem si vytvořila takový "pracovní koutek" na zemi a je mi to mnohem příjemnější.

Včerejší masáž byla fajn. Celkově u masáží (naposledy jsem byla tak více než před rokem) tak nějak vypnu nebo sem tam mám nějaký záblesk zajímavé myšlenky. A řekla bych, že to se stalo i včera.

Celkově se snažím přijít na ten hlavní důvod, proč mě rakovina poctila svou přítomností. Jako těch faktorů je určitě více, ale upřímně si myslím, že můj největší problém je v hlavě.

I když mi prvně hlava říkala: "za to může, jak jsi žila, jak jsi jedla, málo se hýbala, moc pracovala, blablabla." Jakoby se snažila bránit tomu, abych nepřišla na tu hlavní příčinu. Možná píšu blbosti, ale mně to tak opravdu přijde.

V mé hlavě to totiž ještě nedávno bylo jak pekelná dálnice v Šíleném Maxovi. Jedna myšlenka střídala druhou, jedna byla více praštěnější než druhá.

Prostě já jsem nedokázala vypnout. Respektive vypnout jsem dokázala jen u práce. Do té jsem se dokázala ponořit tak, že na myšlenky nebyl prostor.

Možná to je ten důvod, proč jsem se tak obklopila prací i ve volném čase. Chtěla jsem klid v hlavě. Jenže on tam vlastně nebyl. Pořád jsem přemýšlela, akorát pouze nad tématy okolo mé práce.

Ráno jsem vstala a šup šup, jen ať už jde Michal s Natálkou do školky a já mám klid na práci. A v duchu už jsem počítala, o kolik drahocenných minut už jsem přišla.

A samozřejmě plánování. To byla snad moje obsese. Měla jsem naplánováno, co bych ten den/týden stihnout. A pokud se nezadařilo, tak jsem pracovala o víkendech. Jinak řečeno jsem pracovala každý víkend.

Jednu dobu jsem měsíčně pracovala tolik, jako kdybych chodila do práce na plný pracovní úvazek. A to jsem celé odpoledne byla s Natálkou. Prostě jsem pracovala po večerech a o víkendech.

Ano, posledních pár měsíců jsem se snažila krotit a přestala pracovat po večerech a omezila alespoň práci o víkendu. Otázka je, jestli to pouze nebyl sebeklam.

...

Je večer. Opět sedím na zemi na terase. Dopoledne se mi již v psaní nechtělo úplně pokračovat a tak jsem prostě přestala a šla tancovat.

Lucie z minulosti by rozhodně nepřestala. Řekla by si, že když už něco začala, tak by to měla i ukončit. A tímto by si třeba i časem zprotivila psaní deníku. Protože by se do toho prostě nutila.

Jenže to já nyní nechci. Chci se vymanit z toho, že budu mít pečlivě naplánováno, co a kdy budu dělat. Jako samozřejmě nějaké plánování je potřeba. Třeba co budeme s Natálkou odpoledne dělat a podle toho nachystat věci.

Jenže já byla asi trošku magor. Ale nechci se hanit. Věřím, že jsem dělala to, co mi přišlo tehdy nejlepší. Podle mě většina z nás dělá v každém okamžiku to nejlepší, co může. Ale to neznamená, že je to úplně správně. Jen to prostě nevidíme.

Tuhle myšlenku tedy nemám sama od sebe. Ale z Headspace. Z krátké meditace zaměřené na odpuštění sami sobě. Pokud jsme udělali chybu, neměli bychom setrvávat v minulosti příliš dlouho. Výčitky, vztek nám nepomůžou a jen nám škodí. Měli bychom se na minutu zamyslet, najít ponaučení pro příště a jít dál. Být v přítomnosti.

Já vím, že se to jednoduše píše a hůře udělá. Chce to cvik. Hodně, hodně cviku. Řekla bych, že tohle je asi ten nejtěžší krok, který jsem si stanovila v rámci mých strategií. Žít v přítomnosti.

2.7.2024

Dneska jsem běžela dál. Konkrétně jsem běžela skoro kilometr a půl k lesnímu areálu u Mravence. A hned za ním je vstup do přírodního parku Baba. Tak jsem šla hezky do lesíka. Ještěže existují turistické značky, protože já bych se beztak ztratila (na běhání mám sebou pouze klíče od bytu).

Ale musím přiznat, že jsem se trochu bála. Prostě už nejsem zvyklá pobývat v lese tak jako v dětství. Jenže jsem si řekla, že musím být trochu více spontánní. Že nemůžu všechno plánovat, mít všechno pod kontrolou.

Ne že každý můj den vypadal stejně. To vůbec ne. S Natálkou pořád něco podnikáme. Včera jsme jely do města do knihovny, dneska půjdeme do Zoo. Jde o to, ale že dopředu vím, co se zhruba ten den bude dít.

Myslím si, že by mi právě prospělo trochu více spontánnosti, že v určitý okamžik udělám něco jinak, než to dělám běžně.

Podle mě to opět trochu souvisí s krátkodobým stresem, který je pro naše tělo užitečný. Díky tomu se pak nenecháme vykolejit každou hloupostí. A díky tomu jsme schopni zvládat mnohem lépe náročné stresové situace. Navíc to, že jsem se spontánně rozhodla běžet dál a jít do toho lesa má podle knihy Zhluboka se nadechněte další přínos.

Abychom si opravdu odpočinuli, zažili stav hluboké relaxace, potřebujeme být obklopeni přírodou. Jako nemusí to být les, může stačit i obloha. A musíme obrátit pozornost ven. Tedy ne na své myšlenky, ale na zvuky, vůně, barvy okolí. Prostě pozorovat.

V knize bylo řečeno, že v některých zemích se pobyt v přírodě předepisuje místo léků a stal se součástí tradiční medicíny. Naprosto to chápu. Ono mě nebaví ani tak běh samotný. Ale to, že běžím a koukám na stromy a na oblohu. To, že sebou nemám telefon a nic mě nemůže vyrušit. To, že nemám žádné speciální hodinky a neruší mě ani žádné kontroly tepu a podobně. Prostě běžím, dokud můžu, a jsem alespoň částečně obklopena přírodou. Už jen to hrozně pomáhá.

A pobyt v lese bych řekla, že je ještě o level dál. Tipuju, že jsem se procházela asi půl hodiny. A i to mi hrozně pomohlo.

3.7.2024

Dneska jsem po týdnu nebyla běhat, protože mě bolí kotníky. Včera jsme totiž s Natálkou strávily asi 5 hodin v Zoo, která je roztahaná a dosti do kopce. Zní to možná trochu děsivě, ale je to v lese a přijde mi, že zvířata tam mají velké výběhy. Jen se člověk trochu nachodí, zvláště když tahá kočárek s dítětem. Samozřejmě, že něco zvládne pěšky, ale taky ji trochu rozmazluju.

V ZOO jsou prostě nejlepší kozičky a ovečky

Ale cítím, že mi můj ranní běh a procházka chybí. Myšleno po psychické stránce. Nevím, jak to popsat. Není to, jako bych byla nějak smutná. To ne. Spíše že nemám tak hezky vyčištěnou hlavu a nepociťovala jsem ani takové záblesky štěstí.

Tak jsem šla do kavárny kousek od školky, do které už jsem si chtěla dlouho zajít. Ta spontánnost se mi začíná líbit.

Jestli tohle někdo čte, tak si říká, že bych taky měla někdy pracovat. Pravda. Ale to už jsem samozřejmě stihla.

Tento týden jsem chtěla začít pracovat na posledním modulu svého kurzu. Vytvořit videa, dodatečné materiály na téma pohovoru, LinkedInu, životopisu atd. Mám k tomu hromadu materiálů, ať už ze své zkušenosti, z různých podcastů nebo z rozhovorů, které jsem natáčela s Honzou Javorkem nebo Lucií Tvrdíkovou.

Ještě nedávno jsem se na přípravu tohoto modulu moc těšila. Ale bohužel situace se změnila. Teď mi práce kolem mého kurzu nedává takový smysl jako dřív. Jako pořád mě to hodně baví, ale není to úplně jako dřív. Je to normální? Změní se to někdy?

A včera po běhání mě napadla geniální (tedy alespoň pro mě) myšlenka. Lucka Tvrdíková s Blankou Rubišovou udělaly velmi podrobný online video kurz na téma Příprava na IT pohovor, který obsahuje snad vše, co potřebuju pro své studenty.

Takže proč bych měla dělat znovu něco, co už někdo udělal a pravděpodobně lépe?

Tak jsem napsala Lucce o tomto nápadu. Zda by dala přístup ke kurzu mým studentům. Samozřejmě, že ne zdarma. Holky samozřejmě mají kurz placený. Ještě aby ne, za hodnotný obsah se má platit.

Tak jsme si domluvily podmínky, které jsou přínosné pro obě strany. Ještě je potřeba dořešit právní stránku, protože GDPR, že jo.

Někdo by si mohl říci, že by přece bylo levnější si to udělat sám. Jenže tady záleží na tom, jak moc si vážíte svého času. No a v mé situaci, jsem vděčná za každou hodinu, kdy dělám věci, které mě těší a nejlépe mi dávají smysl.

Navíc z toho budou nejvíce těžit mí studenti. Takže spolupráce opravdu smysl dává.

Ve výsledku práce, nad kterou bych strávila desítky a desítky hodin, mi zabere pár hodin. A to jen proto, že chci lekce doplnit o další doplňující materiály, které mi přijdou užitečné.

Nejsou ty spolupráce boží?

...

Předevčírem jsem začala rozvíjet myšlenku ohledně vzniku mé rakoviny. Tedy té možné hlavní příčiny. Psala jsem o tom, že moje hlava se snad nikdy nezastavila, přicházela jedna myšlenka za druhou.

Asi největší problém byl v tom, že pokud mě napadla nějaká šílená myšlenka, třeba že se stane něco Natálce, tak já jsem se tou myšlenkou nechala pohltit. Prožívala jsem tuto situaci, jako by nastala. Což je špatně. Protože tělo neví, že se ta situace neodehrává, takže začne uvolňovat škodlivé látky jako kortizol a podobně.

A někdy jsem určité situace prožívala dvakrát či vícekrát. Třeba když jsem čekala na schůzku s onkologem v Praze. Už jsem věděla, že rakovinu mám a zhruba jsem věděla jakou. Jenže já jsem si pořád v hlavě procházela různé scénáře toho, co dalšího by mi mohl říct a to klidně opakovaně. A já si opravdu myslela, že tím se na danou situaci připravím a že ji zvládnu.

Jenže opak je pravdou, což jsem zjistila nějaký den na to a to díky knize Zhluboka se nadechněte. Tím, že vědomě prožíváte nějaké hypotetické situace, škodíte tělu. Vystavujete se stresu úplně zbytečně. Navíc nežijete v přítomnosti, ale v nějakém co-by-kdyby světě.

A kvůli tomuto chronickému stresu se nezvyšuje vaše odolnost vůči neočekávaným situacím, ba naopak. Při sebemenší maličkosti vaše stresové reakce vystřelí mnohem více nahoru než u člověka, který si takto pravidelně neubližuje.

Takže samotné emoce jako strach nejsou takový problém. Problém je, že se jimi necháme zcela a často bezdůvodně pohltit. Podle mindfulness (opět mám z Headspace) bychom emoce neměli ignorovat, to ne, ale spíše je zaregistrovat (aha úzkost), přijmout je (ano, čeká mě schůzka s doktorem, je normální, že se bojím) a nechat odejít. Protože s tím nemůžu nic udělat. Vlastně můžu - nestresovat tělo co-by-kdyby situacemi.

No a co když to moje plánování byla pouze obrana?

Plánovala jsem si, co mi zhruba zabere času, kdy bych to měla dokončit. Co ten den přesně budu dělat, s Natálkou, ve volném čase. A vím, že jednu dobu jsem si i zapisovala nad jakými tématy můžu přemýšlet, když se zrovna budu nudit.

Myslím, že jsem se snažila zabránit tomu, že začnu přemýšlet nad "hloupostmi". Tím myslím různé hypotetické situace, které ve mně vyvolávaly negativní emoce a kterými jsem se nechala vědomě pohltit. Ale já jsem nevěděla, že je to špatně. Myslela jsem si, že jsem prostě taková. A chtěla jsem bránit právě pomocí přehnaného plánování. Prostě jsem se snažila dělat to, co mi přišlo v tu chvíli jako nejlepší řešení, i když to tak nebylo.

Opravdu mě nenapadlo, že mám problém. Vzpomínám si, že jsem si kolikrát říkala, že bych měla chodit k psychologovi kvůli špatnému spaní (časté noční probouzení a pak nemožnost usnout). A pak jsem to zavrhla tím, že vlastně žádný problém nemám. Že v pohodě zvládám práci a dítě atd., tak co bych mu vykládala.

To špatné spaní jsem si obhajovala tím, že jsem prostě taková. Vzpomínám si, že už když jsem na prvním stupni, tak jsem měla problém s usínáním. Jako dítě!! Vím, že jsem počítala násobilku, dokud jsem prostě neusla. Nebo mi naši dávali meduňku, která prý pomáhá na spaní. Což je asi částečně pravda, ale předpokládám, že ve velké míře tady hrál vliv placebo efekt.

A předpokládám, že jelikož se neřešila příčina, tak to došlo do bodu, kdy jsem nespala celé noci. Bylo to, když jsem chodila na gympl. Doktorka mě poslala k psychiatrovi a ten nějak nevěděl, co se mnou. Tak mi napsal prášky na spaní. V osmnácti letech.

Opět se neřešila příčina, ale jen následky. A to bohužel pomocí velmi silných prášků.

Pro mě to bylo velmi temné období. Z prášků jsem měla často mírné halucinace a druhý den jsem byla jako v mlze. Navíc jsem v té době neměla moc kamarádů a celkově na gympl nemám zrovna příjemné vzpomínky. Ale o tom možná jindy.

V té době jsem si psala deník, protože jsem nevěděla, jak se s danou situací vyrovnat. A ono to pomohlo. Časem se spánek zlepšil a já sama od sebe přestala prášky brát. Takže možná proto, když mi bylo sděleno, že mám rakovinu, tak moje jediná myšlenka byla, že musím o tom začít psát.

4.7.2024

Dneska bych prvně dokončila myšlenku ze včerejška, abych to dostala z hlavy ven.

Jak jsem již několikrát zmiňovala, moje hlava přemýšlela prostě nad vším. Kdo si co o mně řekne, co jsem mohla udělat jinak, co budu dělat, když... V hlavě jsem měla různé nápady a plány.

Ach to plánování. Přijde mi, že se z toho stala nějaká forma obsese. Jakože v tolik hodin musím začít něco dělat. A pokud jsem přesně v tu dobu nezačala, byl problém. Nejhorší bylo, pokud jsem si plánovala aktivity na dobu, kdy jsem nemohla ovlivnit to, zda bude čas. Třeba, když jsem počítala s tím, že Natálka odpoledne usne a já tak budu mít klid na práci. No a pokud neusnula, tak jsem byla naštvaná nejen na sebe, ale i na ni. Což mě teď zpětně hrozně mrzí.

Abych situaci trochu odlehčila, tak Natálka už snad od dvou let nespí přes den. Takže v tomhle mám klid :-).

Když jsem zhruba před dvěma roky začala natáčet YouTube videa, konečně jsem své nápady z hlavy dala na papír. Začala jsem ve velkém množství psát svoje nápady, co jsem se kde naučila, dozvěděla. Tento typ informací jsem konečně dostala z hlavy pryč.

Na druhou stranu tam toho pořád dost zůstávalo. A bohužel jsem nepřestala přemítat nad minulostí nebo plánovat budoucnost.

Prostě ta moje mysl neměla moc příležitostí k pořádnému odpočinku. A předpokládám, že se to již desítky let promítá do mého spánku.

Vzpomínám si, že abych před spaním nepřemýšlela nad "hloupostmi" a kvůli tomu tak neusnula, tak jsem si dávala třeba nějaké hádanky. Jakože přemýšlet nad tím, kdo je vrah v nějakém novém seriálu, na který jsem se začala koukat.

Zní to absurdně, že? Bohužel to mně zní absurdně až teď. Cítím se hloupě, že jsem pořád řešila jen následky, ale ne příčiny. A cítím se hloupě o to víc, že se tohle chystám zveřejnit. Tak snad to někomu pomůže.

Taky jsem několik let chodívala spát hrozně pozdě. Třeba ve dvě ráno, prostě dokud jsem neodpadávala únavou a tedy nehrozilo to, že bych před spaním přemýšlela.

No a vymlouvala jsem se na to, že jsem sova. Blbost. Teď chodím spát mezi devátou a desátou večer. Zjistila jsem, že nejlepší části dne jsou rána a dopoledne. A pak když večer zapadá slunce.

Samozřejmě jsem slyšela již dříve o meditaci. Ale přišlo mi to jako hrozná nuda. A nebo, že to nepotřebuju, že ráda o věcech přemýšlím.

Přijde mi, jako kdyby mi ta hlava pořád něco namlouvala. Hlavně abych nepřestala přemýšlet. Podobně jako vám lže tělo, že tu další koblihu prostě potřebujete.

Ale abych se jen nehanila, jak jsem dělala vše špatně, tak určitě bylo pár věcí, které jsem správně dělala. Třeba, že jsem hodně četla. Teď myslím beletrii. Ta je právě úžasná na to, abyste přestali řešit sebe, ale pomocí fantazie si odpočinuli.

Moc nerozumím tomu, že někteří lidé tvrdí, že beletrie je ztráta času. Dala bych nevím co za to, abych zapomněla na některé knihy a mohla je se stejným nadšením/napětím přečíst znovu.

A právě často knihy mi pomáhaly s usínáním.

Také jsem nekoukala/nečetla zprávy a snažila se snad ve všem najít to pozitivní. A řekla bych, že tohle alespoň částečně snižovalo tu moji úroveň stresu.

Momentálně ani tak nemám problém s usínáním, spíš s tím, že se v noci budím a pak nemůžu usnout. V tom případě třeba poslouchám Headspace, nebo používám nějaké techniky jako odpočet od deseti tisíc dolů.

Ale je to těžké, nezabíhat myslí například k mému zdravotnímu stavu. Nevytvářet strašidelné scénáře všeho, co by se mohlo stát, neříkat si co by, kdybych udělala něco jinak. Nenechat se pohltit emocemi, které tyto myšlenky vyvolávají.

Řekla bych, že se v tom ale zlepšuji. Minimálně přes den.

Právě aplikace Headspace, tedy meditace a principy mindfulness, mi v tom pomáhají.

Když se mě například Sigi nebo mamka ptaly, jak se mám, tak já jsem normálně měla až výčitky z toho, že se mám dobře, ne-li skvěle. Proč výčitky? Já ani nevím. Asi mám nějak v hlavě zafixované, že člověk s rakovinou by se měl cítit zoufale nebo být plný hněvu či něco podobného.

Pokud bych to tedy měla shrnout, prostě jsem vždycky, možná už od dětství, nad vším hrozně přemýšlela. Neodpočinek mysli se pak promítnul i do spánku. Nikdy jsem neřešila příčiny nespavosti, jen následky. Stejně tak jsem se nikdy cíleně nesnažila uklidnit svou mysl, pracovat s emocemi, neřešila jsem příčiny mého všudypřítomného strachu a následného chronického stresu.

Jako psycholog nejsem, ale zní mi to docela logicky.

...

Když si tak procházím zpětně ty svoje deníkové záznamy, přijde mi, že jdu čím dál víc do hloubky. Což je dobře.

Na druhou stranu se cítím hrozně zranitelně. Jakože opravdu tohle chci zveřejnit?

Nevím proč, ale něco mi říká, že ano. Pokud se mi bude někdo smát nebo říkat, že jsem blázen, tak co. Mám rakovinu, opravdu mě rozhodí nějaký blbec? Nemyslím si. Teď už ne.

Dneska jsem byla dopoledne v další kavárně, ve které jsem ještě nebyla. Snažím se užít léta, co to jde. Postupně začíná opadat i taková ta úzkost, když mám jít někam, kde to neznám.

A když se začnu cítit pohlcena nějakou emocí, tak si pustím Headspace.

Schválně jsem se ChatGPT zeptala na rozdíl mezi meditací a mindfulness, protože jsem to beztak popisovala špatně.

Takže:

**Meditace**

Meditace je technika zaměřená na uklidnění mysli a dosažení vnitřního klidu. Může zahrnovat soustředění na dech, mantru nebo vizualizaci.

**Mindfulness (všímavost)**

Mindfulness je typ meditace zaměřený na plné uvědomění si přítomného okamžiku bez hodnocení. Je to o tom být "tady a teď".

**Praktický příklad s rozdílem**

- **Meditace**: Sedíte v tichu, zavřete oči a soustředíte se na svůj dech.

- **Mindfulness**: Při mytí nádobí věnujete pozornost každému pohybu, vjemu vody a mýdla na rukou, bez přemýšlení o jiných věcech.

Takže vlastně obojí provádím během dne. Přičemž na Headspace jsou tréninky na obojí a díky nim se pak snažím praktikovat všímavost na co nejvíce věcí, které dělám během dne.

A také se co nejvíce během dne snažím soustředit na svůj dech. Dýchat pomalu a zhluboka.

Právě díky této aplikaci a knize Zhluboka se nadechněte jsem pochopila, co jsem snad většinu života dělala chybně.

No a teď se to snažím postupně napravovat.

5.7.2024

Ráda bych si potvrdila svoji teorii ze včerejška. Bohužel zatím nemám psychologa po ruce, tak jsem nahrála posledních pár dní do ChatGPT.

A ten mi moji teorii potvrdil a samozřejmě navrhl několik typů činností. Meditaci a mindfulness, techniky na zvládání stresu. Dále například **Cognitive Behavioral Therapy (CBT)** (práce na identifikaci a změně negativních myšlenkových vzorců a chování, které přispívají k problémům se spánkem a stresem).

Tak mě napadlo, že vezmu všechny svoje zápisky a ty nahraju jako znalostní databázi do ChatGPT a vytvořím si tak Asistenta Psychologa. Ha, tyhle zápisky se opravdu začínají vyplácet. Ale to si nechám na jiný den.

Chtěla bych na začátku příštího týdne zveřejnit tyto zápisky a dodat k nim nějaký úvod, prostě to dát nějak dokupy.

Což mám v plánu na tento prodloužený víkend. Ale pokud to nestihnu, nevadí. Chci se vyhnout jakémukoliv detailnímu plánování.

6.7.2024

Sedím v kavárně Anthropos, která je součástí muzea Anthropos v Brně. Jelikož je dneska svátek, tak MZM mají vstupy do muzeí na stálé výstavy zdarma. Tak jsem si říkala, že v muzeu bude chladno a třeba tam hned při otevíračce nebude moc lidí. A měla jsem pravdu.

Trvalo mi asi dvě hodiny, než jsem si prošla výstavu o původu člověka.

Chvilku spočnu, dám si kafe, než se půjdu podívat ještě na jednu výstavu tady.

Všimla jsem si, že jsem na té výstavě jediná, která není ve dvojici nebo s rodinou. Celkově lidé moc nechodí ven jen tak sami. Jako třeba na koncert bych asi sama už nešla. Jednou jsem to zkoušela, ale nebylo to ono. Ale třeba v divadle nebo v muzeu si přece nepotřebuju s někým povídat. Ba naopak je příjemná ta možnost se na nikoho nevázat a užívat si to, co je přede mnou.

Po té druhé výstavě si chci ještě projít park, ve kterém se muzeum nachází. Je to až trapné, jak dlouho žiju v Brně a tuto oblast moc neznám.

No a už jsou to čtyři týdny, co se mi změnil život. Takže by to chtělo týdenní rekapitulaci.

Minulý týden jsem si napsala toto:

- pokračovat v pohybu, jídelníčku, meditaci, relaxaci, protože to očividně pomáhá

- pracovat maximálně 1,5 hodiny denně

- zveřejnit tento projekt humr

- napsat newsletter (ale ne na téma AI a Python), ale s informací o mém novém projektu

- objednat se na genetické vyšetření

- objednat se k praktické doktorce na předoperační vyšetření

Ve svém jídelníčku pokračuji. Přidávám postupně další potraviny, aby ta strava byla zajímavější. Některý den popíšu svůj jídelníček podrobněji, kdyby například někdo hledal inspiraci.

Běhat jsem nebyla pouze jednou a to následující den po Zoo. I dnes jsem to ráno stihla, než jsem předala dítě babičce a vyrazila do muzea.

Také jsem zařadila do svého harmonogramu sezení na zemi místo na židli či gauči. Teda jen doma, moc se mi nechce sedět v kavárně na zemi :-). Všimla jsem si, že mě přestávají bolet záda.

Medituji každý den a mindfulness se snažím procvičovat neustále. Třeba právě na dnešní výstavě.

Snažím se být co nejvíce venku. Odpočívat formou tohoto psaní, luštění šifer nebo čtení.

Na televizi, myšleno seriály a filmy, již téměř nekoukám. Buď na nějaký starý film se Sudáncem, naposledy minulý víkend na Uprchlíka s Fordem, nebo když tancuju podle fitness Marshala (ano, pořád mě to baví, je to boží).

A jelikož jsem celé odpoledne s Natálkou, je asi jasné, že na práci nezbývá moc času. A nevadí mi to.

Zveřejnit tento projekt jsem ještě nestihla, viděla bych to na začátku příštího týdne. A jsem s tím naprosto ok.

Genetické vyšetření jsem také nestihla. Nevadí. To tak nespěchá.

Ale na předoperační vyšetření objednaná jsem. Volala jsem svojí praktické doktorce. Mám přijít hned v pondělí. Nějaká vyšetření se pak dodělají ještě v úterý.

Na čem se momentálně snažím zapracovat, je můj spánek. Většinou nemám problém usnout, potíž je v tom probouzení v noci a následném přemýšlení. Je to boj.

A co příští týden?

- pokračovat v pohybu, jídelníčku, meditaci, relaxaci

- zveřejnit tento projekt humr

- napsat newsletter (ale ne na téma AI a Python), ale s informací o mém novém projektu

- objednat se na genetické vyšetření

- meditovat a cvičit jógu podle Headspace před spaním

Jediné, co mi tedy přibylo, je poslední odrážka, která se týká právě spánku. Chci si vytvořit nějakou krátkou rutinu před spaním.

No nic, kafe dopito. Jdu na další výstavu, ta už je placená. No i když za 70 Kč mi to přijde jako zadarmo. Jedná se o výstavu Když Brnem táhli mamuti a je to s obrazy Zdeňka Buriana.

...

Tak druhá výstava se mi líbila možná o trochu více. Asi i proto, že se mi právě snad už od dětství líbily obrazy od pana Buriana. No a dozvěděla jsem se jednu zajímavou věc. Tedy alespoň pro mě. Dnes se již nepředpokládá, že by pravěcí lidé lovili mamuty formou různých jam nebo že na ně prostě zaútočili s oštěpy. Každopádně já to mám tak zafixované z různých knih a filmů. A je to právě i na některých obrazech pana Buriana. Ne že by on kreslil nepřesně, ba naopak, jenže před sedmdesáti lety ty teorie byly jiné.

Pak jsem se prošla v parku, snědla svačinku, co jsem měla z domu a šla si sednout na zahrádku Na střelnici. A super, pěkný prostor, u parku, takže klid.

V Anthroposu je ještě jedna výstava, na které jsem dnes nebyla, takže vím, co budu dělat v jiný parný víkend.

Dnešek je tak zajímavě nabitý, že má hlava nemá čas přemýšlet.

Celkově pocit strachu a nejistoty nějak ustoupil do pozadí. Snažím se být co nejvíce v přítomnosti, užívat si každodenních aktivit. A může se jednat o úplné maličkosti. Třeba, že zdravím starší lidi při ranním běhu. Přijde mi, že je to hrozně těší. Nebo, že jsem dneska jedné starší paní dala sušenku, kterou jsem dostala ke kávě.

Ale co mě momentálně asi nejvíce baví, je poznávání nových lokalit/kaváren v rámci Brna. A psaní. Ale ne doma, právě z těch nových míst.

A dnešek je za mě úplná topovka. Moc za tento den děkuji.

8.7.2024

Včera jsem do tohoto deníku nepsala. Připravovala jsem Projekt Humr ke zveřejnění. Přidávala jsem nějaké úvodní kapitoly, které čtenáře rychle uvedou do mé situace. A hrozně mě to bavilo. Samozřejmě jsem z toho trochu nervózní, ale také si myslím, že je to pro dobrou věc. A je fajn, že i na takové věci jako je rakovina se dá najít něco, čím můžu pomoci ostatním.

Jinak včera jsem vyzkoušela novou potravinu - těstoviny shirataki, což jsou konjakové těstoviny. Super na nich je, že neobsahují téměř žádné sacharidy. A nechutnalo to vůbec špatně.

Ale o čem bych teď chtěla psát, přemýšlet, je můj spánek. I když se snažím již nějaký týden dodržovat co nejvíce zásad ze spánkové hygieny, stejně se v noci budím, i několikrát. Bohužel posledních pár dní se mi ani nedaří usnout.

Dala bych nevím co za to spát sedm hodin v kuse. To je pro mě jak svatý grál.

Odpoledne už nepiju kofein, večer nekoukám na seriály, ale dělám různé spíše odpočinkové aktivity. Meditace, večerní jóga, čtení lehké literatury. Většinou se cítím i lehce unavená.

V noci se pak budím a nemůžu usnout a často ani meditace nepomáhá.

Nebo se sem tam stane, že se vzbudí Natálka. Třeba, že se jí zdálo něco ošklivého, tak jdu samozřejmě za ní. Což se stalo i dnes před čtvrtou ráno a pak jsem už neusnula.

Ale ono to není, že bych v noci měla nějaké deprese, to ne. Spíše ta hlava jede fakt na plné obrátky. Přes den se ji snažím krotit pomocí různých činností, ale v noci ne. Dýchám a počítám, pokud se objeví myšlenka, snažím se ji zaznamenat a opustit. Jenže pak zjistím, že jsem v té myšlence uvízla hrozně dlouho. Vrátím se k dechu, a tak pořád dokola. Někdy to pomůže a usnu. Někdy to prostě třeba po hodině vzdám, protože je to opravdu náročné. Bohužel ne tak náročné, abych usnula.

Fakt tomu nerozumím. Co ještě dalšího mám dělat, abych večer lehla do postele, po chvíli usnula a spala až do rána?

Je mi jasné, že když mám vlastně se spánkem problém již desítky let, že se to za pár dní či týdnů nespraví. Jenže mně nepřijde, že by se to zlepšovalo.

A právě nepřerušovaný spánek bych hodně potřebovala. Jako ani když spím třeba 5-6 hodin s nějakou noční přestávkou, tak druhý den nejsem moc unavená. Předpokládám, že tomu hodně pomáhá můj nový životní styl. Ale to samozřejmě není řešení.

Právě o mém spánku jsem dneska mluvila se svou praktickou lékařkou. Chodím k ní už cca 15 let, vlastně od doby co žiju v Brně. Je hrozně hodná a umí poslouchat. Stejně tak její sestřička, která se za tu dobu nezměnila. Ano, člověk se někdy v čekárně načeká, pokud není objednán, ale stojí to za to.

Byla jsem u ní kvůli předoperačnímu vyšetření. Ona se mě samozřejmě hned ptala, jak se cítím, jak to zvládám psychicky. Tak jsem jí řekla, že dobře, popsala jsem jí, co všechno dělám, aby to tak bylo. A jí se to hrozně líbilo. Řekla, že pokud to má někdo zvládnout, tak já.

Každopádně jsem jí řekla i o tom, že jak se mi dobrá nálada drží většinu dne, tak v noci ty myšlenky ne a ne zastavit.

No a ona mi řekla něco nad čím už jsem trochu přemýšlela. Jak celou tu situaci budu zvládat až budu ležet v nemocnici, až mi vezmou prso, až přijde náročnější léčba jako radioterapie či chemoterapie. To asi nebudu moct běhat, trávit tolik času mimo domov. Prostě dělat většinu aktivit, které mi teď dělají radost.

A to že spím tak přerušovaně, taky není dobře.

Proto mi navrhla antidepresiva a mírná sedativa.

Já jsem jí prvně řekla, že to asi ne, že nechci být přes den otupělá, protože mám svůj život nyní opravdu ráda. Jen bych potřebovala spát.

No a ona mi vysvětlila, že antidepresiva takhle nepůsobí. Zoloft, který mi napsala, zvyšuje hladinu serotoninu (hormon štěstí), což samozřejmě může zlepšovat náladu a zmírňovat příznaky úzkosti. Což poté vede i k lepšímu spánku. Jenže trvá několik týdnů než začne plně působit. Proto mi řekla, že by bylo ideální, abych jej začala brát už teď. Protože přijdou mnohem horší časy a takto na ně můžu být alespoň trochu připravená.

Ono to působí logicky, ale ještě to musím promyslet.

A k tomu mi napsala mírná sedativa (Neurol). Než začne Zoloft působit, tak pokud bych cítila velkou úzkost nebo se prostě chtěla vyspat. Tato sedativa se používají nepravidelně a je u nich vyšší riziko závislosti, protože působí okamžitě.

Obojí si nechám ještě projít hlavou, bylo by fajn to zkonzultovat s někým dalším. Třeba se brzy ozve psycholog z MOU.

9.7.2024

Tak čím dnes začneme. Spánkem. Včera jsem si vzala to mírné sedativum od doktorky. Říkala jsem si, že to vyzkouším a uvidím. Pokud bude nějaký negativní účinek, tak už si to nevezmu.

Spala jsem. V kuse asi šest a možná i více hodin. Pak jsem se probudila na chvilku a spala dál. Dohromady skoro devět hodin. Ráno skvělá nálada. Což mívám poslední dobou běžně. A taky proč ne, moje dny jsou fajn a opravdu si užívám léto, co to jde.

Večer začal prášek působit zhruba po necelé hodině a cítila jsem se mírně otupělá. Nepociťuji žádné negativní účinky, což ovšem neznamená, že později nebudou.

Řekla jsem si tedy, že budu večer pokračovat se svou rutinou. Tedy cca hodinu před spaním už dělám nenáročné činnosti, jako jóga, meditace, čtení lehké literatury. A pokud budu mít problém usnout nebo pokud se v noci vzbudím a budu hodinu vzhůru, vezmu si ten prášek.

Ale jinak ne. Chci dosáhnout toho, že budu mít kvalitní spánek bez toho, aniž bych něco brala. Na druhou stranu je fajn mít nějaký backup plán, když bude nejhůř.

Pokud nemůžu v noci usnout, jsem z toho po nějaké době nešťastná, že nic nezabírá. Jenže takhle budu vědět, že když bude nejhůř, mám záložní plán. Což by mě vlastně mohlo uklidnit.

Na antidepresiva to zatím nevidím. Probírala jsem to se Sudáncem a shodli jsme se, že je to zatím zbytečné, když se cítím dobře. Navíc ani zatím nevím, jaká bude léčba. Co když nebude chemoterapie? A jelikož jsem se zvládla sama přenést přes to, že mám rakovinu, věřím, že zvládnu i operaci a nejspíš i další léčbu.

Opět je fajn mít nějaký záložní plán, ale nemyslím si, že momentálně je to potřeba.

Natálka uspaná. Sedím hezky na zemi na terase. Říkám Michalovi, zda ví, jaká je výhoda sedět večer na terase na zemi. "Že ti vleze mravenec do řiti?" No, tak to jsem samozřejmě nemyslela, i když se směju ještě teď. Myslela jsem to tak, že na mě nesvítí slunce přes naše květináče. No, každý přemýšlíme trochu jinak.

Již jsem poslala několika lidem odkaz na můj Projekt Humr. Řekla jsem si, že to udělám postupně. Nějak jsem z toho byla nervózní, jakože nechci lidem znepříjemnit den, že toho má každý tak dost. Ale to byly zcela chybné úvahy.

Dostalo se mi zpět plno podpory a chvály za to, že deník sdílím. Také návrh na proplacení jednoho prsa a něco, co mi znělo trochu jako podplácení doktorů. Každopádně zítra večer jdu ven. Jej.

Dokonce i Michal přečetl (letem světem) můj deník. To bude asi nejdelší, co kdy četl. Zjistila jsem to, protože mi poslal moji fotku s AKáčkem, na kterou jsem úplně zapomněla.

Tak jsem se ho ptala, jestli se mu líbí, jak hezky o něm píšu a on, že klidně můžu přidat.

Dneska jsem byla tak nabitá energií. Ani to vedro mi nevadilo. A to piju jedno kafe za den, většinou před polednem. Předpokládám, že tomu pomohl určitě spánek, ale řekla bych, že i stravování v tom bude mít velký vliv.

Každopádně si na sobě všímám, že jak jsem přijala fakt, že mám rakovinu, tak se sem tam začíná na povrch proplouvat stará Lucie.

Jakože musím dnes udělat to a to. V tolik hodin začnu dělat na tomhle. Na co meditace, však jsi v pohodě.

No úplně asi nejsem, jinak bych neměla takové problémy se spaním.

Řekla bych, že je to tím meziobdobím, kdy mám po hlavních vyšetřeních a čekám na operaci, která tu bude za dva týdny.

Snažím se proto alespoň párkrát během dne zastavit a párkrát se zhluboka nadechnout. Ale stejně, nechci se postupně propadnout do toho starého režimu.

Na jednu stranu může někdo říci, že je super, že mám dobrou náladu a že jsem se přes tak hroznou nemoc přenesla. No jo, jenže já tu rakovinu pořád mám. Je pořád stejná (teda alespoň doufám) jako před měsícem. Je to něco, co mě doslova může stát život.

Takže je fajn, že mé dny jsou naplněné ani ne tak obavami, ale spíše radostí. Jenže se bojím (ha, už zase ten strach), abych nesklouzla do té neuvěřitelně hypersuper organizované Lucie, která myslí primárně na práci a pořád se něčeho strachuje.

Takže je fajn, že mám tento deník, že si tyhle myšlenky píšu a můžu se k nim vracet, což i dělám.

Dobrý, napsala jsem si své obavy a je mi líp. A dnešek je další den, za který jsem vděčná.

11.7.2024

Včera jsem nepsala. Bylo toho hodně. Dopoledne jsem totiž širší veřejnosti dala vědět o mém zdravotním stavu - do několika Discord komunit, na LinkedIn a e-maily, které mám skrz YouTube.

A tolik krásných zpráv, komentářů a e-mailů. Až jsem z toho naměkko. A pokračuje to i dnes. Za což jsem hrozně vděčná, protože mi to dodává další sílu.

Ale na druhou stranu začala vykukovat stará Lucie. Takové to, že jim musím všem odpovědět co nejdřív, aby si o mně někdo nemyslel něco zlého.

Ne, nemusím. Věřím, že i kdybych neodpověděla, tak to každý pochopí. Ale já chci. Jenže to neznamená, že to musím udělat hned. Prostě každý den odpovím na několik zpráv či e-mailů, jak bude chuť a čas.

Anebo, že musím dneska napsat další zápis. Vždyť jsem ten deník dala veřejně a napsala, že jej budu pravidelně aktualizovat.

NEMUSÍM.

Být v mé hlavě je někdy fakt těžké. Ale snažím se, když přijde podobná situace, jakože se začnu nervovat, že něco musím, prostě poodstoupit. Jít do jiné místnosti, třeba si lehnout a zhluboka dýchat.

Opravdu by mě mrzelo, kdybych si psaní znechutila. A pokud bych se do něj nutila, tak by se to stalo.

Takže pokud tohle někdo čte: Děkuji všem za tak úžasnou podporu. Moc si toho cením a dodává mi to další sílu.

A včera jsem byla po dlouhé době večer venku. S pár kamarády na pivo. Teda já jsem si dala po delší době víno. No, měla jsem v plánu max dvě skleničky, ale nakonec byly tři. Jelikož jsem pila dost vody, tak jsem dneska nijak zvlášť nepociťovala, že bych předchozí den pila.

A samozřejmě jsem nekouřila. Dříve jsem si jednou za čas, takhle když jsem někde večer šla, zapálila, ale to už teď neudělám.

Kouření je opravdu největší zlo. Myslím, že to bylo v knize Přežít. Pokud se chcete dožít vysokého věku, tak byste v první řadě neměli kouřit a za druhé byste měli co nejvíce sportovat.

Domů jsem dorazila po půlnoci.

Bylo to fajn. Byla jsem ráda za to, že je ta informace venku a já nemusím řešit, kdo co ví a neví. Každopádně o rakovině jsme se za celý večer téměř nebavili. Což je podle mě dobře.

A dneska dopoledne jsem byla s Kačou na kafe. Chtěla jsem zajít do kavárny v Řečkovicích, kde jsem ještě nebyla. Tereza Chocolate. Je to kavárna s pekárnou a mají to tam moc hezké.

Chuděra, jak jsem poslední dobou nebyla moc mezi lidmi, tak se mi ta pusa snad nezastavila. Ne že by to předtím bylo o moc lepší.

No a při odchodu jsem dostala dva časopisy, které obsahují snad všechny informace o kultuře v Brně, dobrých restauracích, kavárnách. Prostě všechno, co mě momentálně zajímá. Dřív jsem to samozřejmě většinou ignorovala nebo jen proletěla, protože nebyl čas, že jo.

Stará Lucie by určitě škudlila a řekla si, že je zbytečné si dát předplatné, protože to mají na některých místech zdarma. A samozřejmě je to i na internetu.

Jenže já vzala telefon a objednala si roční předplatné, ať to mám pěkně ve schránce a v tištěné podobě. Opravdu je fajn dát ten telefon někdy z ruky.

Je toho tolik, o čem bych ještě chtěla psát, jenže už je čas se připravovat na spaní. Jít pryč od notebooku, pustit si nějakou meditaci, číst si.

Abych nedržela v hlavě, o čem chci ještě psát, tak jsem si napsala pár poznámek, aby mě to v noci nerušilo od spaní.

12.7.2024

Sedím v kavárně Punkt v Králově Poli. Chtěla jsem jet trochu později, ale kvůli blížící se bouřce jsem vyrazila trochu dřív a udělala jsem dobře.

I tady mají výborné kafe a zajímavé prostory. I hudba se mi líbí.

Tímhle tempem budu vytvářet další seznam míst, kde se dobře píše.

Bohužel ale není moc míst, kde bych se najedla, myslím se svým jídelníčkem. Většinou mají hlavně různá sladká jídla nebo něco s pečivem. Právě Gimmi kavárna u Slovanského náměstí je skvělá, že se tam dá najíst i s mou dietou. A ještě v Muscau Cafe u Semilassa jsem si dávala míchaná vajíčka.

Ráno jsem byla běhat, ale tentokrát jsem se nenutila do toho, abych byla všímavá, spíš jsem nechala tu hlavu dělat co chce. A hned popíšu důvod.

Psal mi totiž Tomáš Vachuda, autor jedné z nejvíce obsahově hodnotných knih, které jsem kdy četla - Časotvorba. Osobně jsme se setkali na setkání Lifehackerů, což je placená komunita od Tomáše Baránka (zakladatel nakladatelství Melvil). Oba dva Tomášové jsou hrozně sympatičtí lidé a jsem moc vděčná za to, že jsem se s nimi mohla setkat.

Každopádně, jelikož je Tomáš V. hrozně laskavý klučina a četl můj blog, tak mi hned psal s pár radami. No a připomněl mi, co jsem nějak z jeho knihy pozapomněla. Ono totiž když jsem ji četla, zajímaly mě jiné věci, jak být co nejvíce efektivní a tím vytvářet volný čas.

No a co jsem zapomněla z jeho knihy?

Toulání myšlenek. Mindfulness je fajn. Díky němu si mnohem více užívám dne, soustředím se lépe na Natálku, na vaření, prostě na každodenní činnosti. Jenže jak Tomáš hezky popisuje ve své knize, ty myšlenky se potřebují nějak dostat ven.

Myslím, že když jsem začala běhat, tak jsem právě toulání myšlenek praktikovala. A pak jsem si nějak postupně začala říkat, že bych se měla spíše soustředit na dech a okolí atd.

Což asi byla chyba, protože jsem začala cítit, že mě to běhání nějak přestává bavit, že mě baví jen to procházení mezitím.

Ale když jsem dneska běžela a procházela se, tak jsem tu hlavu nechala být. A bylo to o dost lepší. V hlavě jsem si prošla, co mě zhruba čeká následující týden, a když jsem běžela zpátky, tak už ta hlava neměla takovou potřebu přemýšlet.

A pak mi Tomáš V. poslal ještě kapitoly, které bych si měla znovu projít. Což udělám. Takže děkuji, Tome.

Celkově čtení knih nemusí být jednorázový proces. Hodně o tom mluví/píše Eliška Šestáková. Jsou knihy, které proletíte a třeba ani nedočtete. Pak jsou knihy, které čtete jednou pozorně. A pak knihy, ke kterým se budete vracet opakovaně. Myslím, že toto moudro má Eliška z knihy How to Read a Book, kterou si také snad jednou přečtu.

No a právě Časotvorba nebo mnou nedávno zmíněná kniha Zhluboka se nadechněte, jsou právě poslední typ knih.

Je asi jasné, že rakovina na mě má spoustu pozitivních dopadů. Měla jsem ráda svůj život, ale teď jej doslova miluju. A věřím, že minimálně ještě týden budu (blížící se operace).

Co se týče operace. Dneska ráno jsem nad tím krátce přemýšlela.

Předoperační vyšetření mám již za sebou (pondělí a úterý). Den na to jsem psala chirurgovi, zda se náhodou neuvolnilo místo dřív. Bohužel ne. Ale ještě máme příští týden. Třeba se stane menší zázrak.

Jde o to, že příští týden v sobotu máme jet na rodinnou dovolenou. Já mám v neděli nastoupit do nemocnice.

Plán je takový, že Michal s Natálkou pojedou v sobotu, jak to bylo naplánováno. Ze začátku moc nechtěl. Jenže Natálka se moc těší na sestřenice. A asi by nezvládla, kdybychom nejeli ani jeden.

Takže pokud se nic nezmění, pojedou v sobotu. Do MOU mě v neděli odveze Kača. Jako zvládla bych dojet šalinou, ale předpokládám, že bude po psychické stránce lepší, pokud bude někdo se mnou.

Zatím vůbec nevím, co si mám sebou vzít. Předpokládám, že mi to řeknou příští pátek, kdy mám do MOU donést výsledky předoperačních vyšetření a vyplněný anesteziologický dotazník.

No a v pondělí 22.7. mě pak čeká operace. Pokud proběhne vše v pořádku, tak mě v úterý (teoreticky možná i v pondělí) pustí domů.

Ptala jsem se chirurga, zda bych rovnou mohla jet na chatu za rodinou. Že to není daleko od Brna (cca hodinu) a že tam budu odpočívat (což je pravda). Odvoz mám zařízený. Nic nenamítal, že prý sama poznám, na co se budu cítit.

Samozřejmě, že by bylo lepší být doma v Brně. Jenže raději bych měla výhled na rodinu a na les než na prázdný byt.

Ale možná to vidím moc růžově. To jsem celá já.

O pár minut a pár metrů dál. Nedávno se v Králově Poli místo sekáče (zastávka Kartouzská) otevřel nový bar/kavárna - Šílený myšák.

To prostředí a atmosféra. To je jiná liga. Jazz. To já ráda. A dokonce jsme se servírkou pro mě nějak poskládaly snídani. Kafe tady dnes nevyzkouším, ale určitě tu nejsem naposled.

Až se vyléčím, tak si sem večer zajdu na nějaký dobrý gin. Na oslavu.

Najím se a vyrazím do školky. Mám to pěšky asi dvacet minut.

Jinak můj nový životní styl se začíná vyplácet. Shazuju tuky, nabírám svaly. Včera jsem se na sebe důkladně koukala do zrcadla a všimla jsem si, že mám nějaké pevnější nohy.

Měřím se, mám o cca 3 cm méně nejen na stehnech, ale taky na zadku a pase. Vážím se, mám dole necelé 2 kg. Z 51 kg jsem šla dolů na 49 kg (zní to málo, jenže já měřím 159 cm). Což není moc na takový rozdíl v cm. Jenže pak váha ukazuje 23 % tuku. Dříve jsem mívala plus minus 26 procent (to bylo docela dost).

No, takže předpokládám, že mi narůstá svalová hmota. Svaly váží více než tuk. A já se kromě zeleniny snažím jíst i dost bílkovin.

Takže jej.

Sudánec mě překecal. Už mám objednané chytré hodinky, abych mohla lépe sledovat skladbu těla (nejen tuky, ale také svaly). Celkově bych si měla více zapisovat, jak se denně cítím. Nyní myslím po fyzické stránce. Únava, bolesti atd.

Můžu o tom více popřemýšlet zítra.

Nyní už je po osmé večer, takže se půjdu chystat do postele. Zítra je sobota, takže pokud vše půjde dobře, pojedu ráno na menší výlet.